V únoru jsem na obrazovce televizního zpravodajství sledoval část jednání našeho parlamentu. Ministr financí v něm usiloval o zlevnění daně na pivo. Právě podle takových návrhů a rozhodnutí se zřejmě orientují štamgasti v hospodě, která se nazývá česká kotlina. Ano, přeci nejen pan ministr, ale zvláště pan prezident nás oslovují právě v jejich hospodě.
Zaujalo mě, jak se úsilí pana ministra projevovalo. Při každém vystoupení opozice proti jeho návrhu byl pan ministr vidět společně s řečníkem. Seděl totiž společně s vládními představiteli na svém vyvýšeném místě za řečníkem tak, že jej kamera nemohla nezabrat. Jakmile kritik návrhu postoupil k řečnickému pultu, začal pan ministr pozvedat velký transparent. Byl velmi jednoduchý. Ukazoval číslice, o kterých se jednalo, tedy původní a sníženou daň z piva. Jeho jednání mě okamžitě zaujalo. Vždyť ta čísla každý dávno zná a převážná většina řečníků je při svém vystoupení opakuje. Pro koho to tedy pan ministr dělá?
Nejprve mě napadlo, že přítomným to může připadat nejen směšné a nesmyslné, ale až urážlivé. Teprve po chvíli mě napadlo, pro koho jsou ona čísla určena: Ano, je to pro mne, televizního diváka. Zlevnění je určeno mně! Já tady doma přeci také sedím v oné české kotlině a mohu, ba mám vnímat, jak se o mě pečuje. Pan ministr se tedy namáhá kvůli mně, aby mi ona péče neunikala, ale naopak, abych si ji vštípil do paměti. Vše díky obrazu z jednání, u kterého televizní diváci ovšem nejsou, ale onen obraz je právě jim určen. Nemusí se vůbec nijak namáhat a přesto mohou všechno vnímat a vše si přivlastnit jako své.
Rozpomněl jsem se, jak v době, kdy přistěhovalecká vlna do Evropy vrcholila, vnímali jsme denně z obrazovky, jak se k nám valí proud uprchlíků. Bezpečně pronikal do našich domovů, do našeho povědomí, do našeho nejvlastnějšího já. Ano, jsou tu!
Náhle jsem si vzpomněl na epizodku ze sedmdesátých let minulého století. Na faru v Telecím nečekaně přijel český krajan z USA pan Hugo Filippi. Byl původem ze Sádku, pokřtěný jako nemluvně právě v Telecím. Rodiče z nouze emigrovali s Hugem, tehdy nemluvnětem, do Ameriky. Pan Hugo odrostl v cizině, ale své prapůvodní kořeny nejen rozvinul, ale po celý život konverzováním se svou starší sestrou trvale rozvíjel. A teď v pokročilém věku si přijel nalézt a ověřit zápis ve staré matrice. Podařilo se. Sám si to hrdě česky přečetl. Z díků za naši výpomoc nás tehdy pozval do restaurace v Poličce a i tam si hlasitě ověřoval svou schopnost mluvit a číst česky. Zvědavě se zahleděl na veliká písmena na stěně nad hlavami hostů a hlasitě předčítal: SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY. Pak se stejně hlasitě zeptal: Co to je?
Vzpomínám, jak se tenkrát všichni návštěvníci vylekali. A dnes mě napadá: Ano, trvale umístěný nápis o „normalizačně“ věčně platném spojenectví měl zřetelně podobný smysl jako transparent pana ministra. Tehdy i dnes se o nás pečuje – a hlavně se nám to musí dokonale vštípit do paměti. Tehdy pomohl nápis na stěně, dnes vše zajistí televizní obrazovka. Ta vyrobí onu hospodu v české kotlině snadno z každé domácnosti. A tam se nám dostává ujištění o tom, jak je o nás pečováno a také je poukázáno na hrozící nebezpečí. Ano, je o nás pečováno.
Červen 2016