Před několika týdny vyvolala nečekanou rozpravu na Facebooku členka ekumenického společenství Iona Community, když o velikonoční neděli napsala: „Do kostela nejdu. Nevěřím ve vzkříšení mrtvých.“ Její slova vedla řadu přátel k otevřenému přiznání, že i oni již dlouho pochybují. Celek odpovědí společně s onou výzvou tvoří zcela nepokryté doznání, že tento klíčový kus víry, obsažený v základních vyznáních křesťanské víry, neodpovídá a nepomáhá řadě z nás k ujasnění naší víry.
Připomínám si Pavlovo vyznání v jeho Prvním listu do Korintu. Zvláště kapitola 15 je plná úvah nad koncem života Ježíše Krista. Uvádím verše 12–15 (ekumenické vydání): Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!
Tolik apoštol. Pavlovo vyjádření zachycuje jistě jen část toho, co prožívali ti, kteří se oddali cestě následování člověka Ježíše. Hrůza jeho konce, děsivost utracení nevinného, v tehdejší době nejstrašnějším způsobem podle římského „práva“, je zpočátku zcela přemohla. Avšak návrat učedníků k živé víře a staro-nové cestě následování je pro mne skutečným zázrakem. Právě sem mi patří vzkříšení z mrtvých.
Současná válka na Ukrajině ve mně nanovo velmi silně probudila potřebu zvažovat, co se to děje, když lidé, někteří sotva narození až po ty, kteří jsou blízko konci života, jsou utráceni a zdá se, že mizí beze stopy. Jak je to možné? Jakou mohu mít pro ně naději? A právě zde se ve vší své nejistotě a chatrnosti plně a pevně opírám o přesvědčení, že nejsou, nemohou, nebyli a nebudou takto dokonale utraceni. Zdá se mi jasné, že nevidíme za horizont vlastního života, ať již trvá onu vteřinu mých osmdesáti let, anebo vteřinu oněch několika vteřin, nežli život ukončí raketa s plochou dráhou letu, anebo nesmyslné mučení nevinných, jehož trvání je v rukách násilníků. Tak rád bych nějak byl a zůstal blízko oněm utraceným. Pokouším se spoléhat na apoštola. A o to více na Dárce a Pečovatele o veškerý život. Jak jinak mohu být „blízko“ utraceným?
Červen 2022