Téměř od prvního vstupu do jirchářského studentského kotle jsem zažíval přítomnost holandských studentů. Byli s námi v průběhu studií až do „bratrské pomoci“ v srpnu osmašedesát.
První z nich, Bert, kouřil dýmku. Býval jsem v jeho pokojíku velmi často. Začichal jsem si tajemnou vůni a přečetl všude nalepené papírky s českými názvy. Rád jsem je pro Berta vyslovoval a naslouchal jeho pozornému opakování. Brzy jsme spolu mluvili, ovšemže česky. Je to tak, že oni jsou snad všichni schopni hrůzostrašnou rychlostí nasávat cizí jazyk. A ještě k tomu podle nátury a míry otevřenosti se rádi nechávali opravovat, naslouchali, doptávali se a komentovali, chyba nechyba. Oni jsou v té své zemičce sevřeni většími sousedy a asi na ně sousední jazyky dorážejí, omlouvám si svou pohodlnou tupost.
Byl to v oněch časech vskutku vydařený projekt. Skvělá paní Hebe Kohlbrugge, matka projektu, jej rok za rokem „naplňovala“ i ošetřovala. Tak jako ona sama, byli i studenti až na vzácnou výjimku názorově „s námi“. Vzpomínám na to s potěšením. V mysli se mi ukazují zpravidla v Jirchářích, ale také třeba v Jánkách na lyžích, ve vždycky nekončící snaze být s námi.
Jejich nasazení neskončilo okupací. Pokračovalo v pomocné a podpůrné formě, jak to poměry a jejich kurážná vynalézavost dovolovaly. Po příchodu na evangelický sbor v Telecím na Vysočině v sedmdesátém roce jsem některé z nich vítal u nás na faře čím dál utajeněji a navzdory policejnímu sledování. Jednou přijela i paní Hebe, a tím doložila, jak bytostně s námi všechno prožívá. V létě jsme pak nečekaně dostali pozvánku k pobytu v bratrském sboru v Herrnhutu. Později jsme se dozvěděli, že za tím byla právě paní Hebe.
Dovolená v NDR se nám velice hodila, také jako zdroj pro nás nedostupné teologické literatury. Jenomže jak ji dostat přes hranice, když jsme v hledáčku státní bezpečnosti? Ale vždyť právě to herrnhutští kdysi zvládali. Vydali jsme se s Danielou z Herrnhutu na výlet na horu Luž (Lausche), přes jejíž vrch probíhá hranice s Německem, tehdy NDR. Přešli jsme hranici na českou stranu a batoh s knihami ukryli u lesa. Při cestě domů jsme zajeli do Horní Světlé a vystoupali na jižní stranu Luže k místu, kam jsme uložili náš kontraband. A bylo to!
Před tím jsme však museli projít celní kontrolou. Podle našeho očekávání prohlížela dobře informovaná německá celní pracovnice výjimečně jen knihy a tiskoviny. Počítali jsme s tím a měli jsme pro ten případ v autě ponechanou jednu teologickou knihu s velmi trefným, názvem. Právě ten celnici zaujal: „Viele Zeugen – ein Herr“. Přečetla titul nahlas a vítězně prohlásila: „Aha, das is ein Kriminalroman!“
Taková kniha pro ni nebyla závadová. Chápu, vždyť ti svědkové byli všichni pisatelé novozákonních knih, kteří dodnes usvědčují onoho odsouzeného Pána.
Naši tehdejší holandští návštěvníci u nás zůstali natrvalo v darovaných biblických komentářích, dalších knihách a také ve vděčných vzpomínkách. Nešlo však jen o kapesné či knihy. Jen považte. S malými dětmi bychom se těžko dostávali za rodiči do Prahy. Ale i nákupy v Poličce, cesty za kolegy, rozesetými po Vysočině, by velmi těžko vycházely. Či také setkávání se spřízněnými chartisty. Se studem se ohlížím za tím, jak jsme cosi naznačili … a pak měli prostředky na osobní auto. Velkorysost dárců umožnila také zprostředkovat výpomoc rodině uvězněného. Dnes se mi svírá srdce opožděnou vděčností a sebenapomínáním: „Uměl jsem vůbec řádně vyjádřit svou vděčnost?“
Nasazení holandských přátel bylo naprosto osobité. Pro nás byli snad jediní, kteří pochopili, že není možné požadovat potvrzení o přijetí jejich darů. Hustá síť dozoru státní bezpečnosti by všechno zadržela. Avšak do Telecího za námi přijížděli nejen holandští studenti, ale také angažovaní aktivisté. Vzpomínám na paní Toos s přítelkyní Carlou. Dorazily bez ohlášení a my nebyli doma. Neodradilo je to. Obešly faru, našly nezavřené okno a směle se samy ubytovaly až do příštího dne, kdy jsme se navrátili. Bylo z toho přátelství na řadu let. Vynořuje se mi obrázek, jak si nás po letech Toos veze Holandskem lány tulipánů. Kousavě se „znalecky“ dotáži: „Tahle barva tulipánů je pozoruhodná. Tu vyvážíte, myslím, na Nový Zéland.“
Toos se ani na sekundu nepozastaví nad tím, co to plácám: „No, to je docela dobře možné.“
Ano, holandské tulipány jsou všude. Tedy neplácám.
Ještě se rozpomínám, že jsem podivnou náhodou, ještě před sametovou revolucí, v reformovaném sboru v Rijswijku nahlížel do připravovaného projektu výstavby objektu, který měl sloužit jak sboru, tak obci v Praze na Spořilově. Pozdržen pookupační normalizací, realizace objektu trpělivě čekala na změnu poměrů. Změna přišla a jakoby náhle naši holandští přátelé měli zcela osobitý názor na to, co člověk má či nemá dělat. Připravený projekt byl odložen. Dodnes slyším holandskou výzvu:
„Zbavili jste se okovů. Už stojíte na svých nohách.“
Umíme pochopit, že naši přátelé svou pomoc směřují na místa, kde se lidé ještě sami na své nohy postavit nemohou a nesmí? Pak pochopíme, že naši Holanďané jsou zkrátka naši.
únor 2022