10. prosince 2021 se rodina, přátelé a zástupci veřejnosti loučili s Petrem Uhlem (8. 10. 1941–1. 12. 2021). Přinášíme jeho medailon od Tomáše Bíska, úryvek z kázání při rozloučení a dvě vzpomínky představitelů mladší generace, v čem na odkaz Petra Uhla mohou a potřebují navazovat. Záznam rozloučení.
Kdo je náš? Petr Uhl
Jako novopečený signatář Charty 77 jsem při prvním setkání v Praze pozval Uhlovy k nám na teleckou faru. Petr na to: „Budeme na Vysočině na Podlesí. A odtamtud přijedeme za vámi.“
Přijeli sedmičkou. „První návštěva a tak neuvěřitelně časně ráno?“ podivili jsme se.
„No ano, ale jak jinak? Vždyť to byl jediný kloudný autobus.“
Vzpomínám, že rozvahy o čase návštěvy vytěsnila chartovní potěcha z důvěry, která nás od té chvíle již neopustila. Byli jsme na společné cestě. Dodnes jsme.
To je odpověď na poznámku spolužáka Sváti Karáska z konce sedmdesátých let: „Člověče, vždycky jsem měl zato, že já unesu každýho. A ty ne. No, a teď jsi to právě ty, kdo je v partě s Petrem Uhlem. Já ho nějak nemůžu.“ Dál už nevysvětloval, ani já ne.
A co tedy Petr? Jak jsem ho viděl? Revoluční socialista, sevřený až zarputilý, vždy hotov se zastat kohokoliv a napadnout cokoliv, co není rovné, spravedlivé, tvořivé, pravdivé. Ovšemže podle něho. Ale jak jinak? A vedle toho já, pozoruji sám sebe: „Vychovaný“ evangelík, trvající na svém hledání pokojného vyústění všeho nepokoje, ale v sedmdesátých letech přivedený k vyjádření protestu proti mocenskému partajnickému utlačování nejen malé telecké evangelické komunity. Tak jsme se setkali.
Ještě slovo k nám s Uhlovými. Ke společné partě nás přivedlo přitakání Chartě 77. Charta nás objala a vědomí chartovního společenství nás trvale povzbuzovalo tak, že jsme mohli, chtěli a také museli držet hodnoty, na kterých nám záleželo. Na nich bylo třeba pracovat, o ně usilovat, nenechat se zastrašit.
Perzekuce narůstala, ale my už byli na společné cestě. Nebyl čas na zábrany a komplikace. Šup, a Uhlovi byli s námi. Byli jsme spolu. A padaly i hradby vnitřní. Komunikovali jsme, doplňovali jsme se, potřebovali jsme se. Vnější tlaky, byť prosakovaly na faru, občas i v podobě nezvaných příslušníků bezpečnosti, veřejné i tajné, se mezi nás nevlamovaly.
S odstupem se chci pokusit vyjádřit, k čemu Petra, ale také Haničku, Petrovu manželku, životní zkušenosti přivedly. Vidím postupný vývoj. Pohyb, ve kterém úsilí o revoluční proměnu nepřijatelných poměrů se přetvářelo v životní lpění na přijatých ideálech. Z jejich celku zazněly při pokojné revoluci roku 1989 mobilizačně zvláště havlovské pravda a láska. Nepamatuji si, že by Hanička s Petrem kdy vyslovili svou osobitou veličinu, která je laskala i svírala v napětí každého dne. Je to spravedlnost. Ano, ona je jednou z gruntovních, do rukou neuchopitelných, podle filozofa Ladislava Hejdánka nepředmětných, člověku darovaných hodnot. V čase normalizace a vystupňovaných útoků režimu byli Petr s Haničkou společně s kruhem nejbližších přátel přivedeni k ustavení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Snaha zastávat se stíhaných se stala motorem jejich života. Pak již nikdy neskončila. Jen vzpomeňme, že po změně režimu Petr plnil také roli vládního zmocněnce pro lidská práva. Anna Šabatová, Hanička, se stala náměstkyní ombudsmana a pak následně veřejným ochráncem práv – ombudsmankou. To veřejně potvrzovalo, že jejich postoj nepřestal být trvalým kritickým ostnem proti jakékoliv rozpoznané nespravedlnosti, nepravdě a pokřivenosti. Právě ve svém zaujetí o správný, pravdivý, spravedlivý život se jevil Petr jako zcela nerevidovatelný. Jakoby natrvalo vzkazoval svým přátelům, že nestačí zasazovat se za hodnoty, pro které stojí za to trpět. Své výzvy oba vystupňovali k jednání, které dosvědčovalo, že bez nich nelze žít. Žít v pravdě, žít v lásce, žít ve spravedlnosti. A věřit, že je to ta pravá cesta.
Copak oni a jim podobní, kteří ze všech sil hájí tvar a směr života společnosti na této planetě, mohou za to, že nám, často jen přihlížejícím, připadá, že taková cesta je až příliš svízelná a nekonečná? Nejsme to právě my, kteří svou netečností a nedostatečnou angažovaností napomáháme k jejich výjimečnosti a jedinečnosti tak, že se jejich postoj jeví jako krajní zaťatost? Jen si otevřete Bibli a čtěte starozákonní proroky. A pak si přidejte soubor výroků Ježíše proti establišmentu jeho dnů. Nejsou to výroky i proti nám?
Ale co když se takoví „extrémisté“ jako třeba Petr s Haničkou mýlí? Proč by právě oni měli mít pravdu? Zde se rodí otázka osobního přesvědčení, naslouchání a možného shledání, že jsem se já v dané situaci a daném postoji zmýlil. Pomohu si vzpomínkou na svůj zážitek z napjatého rozhovoru Petra s Haničkou. Ani dlouhé večerní domlouvání nepřivedlo Petra ke smířlivému přitakání na slovo kritiky jeho postoje při konfliktu s Janem Tesařem. Rozuzlení přineslo následující ráno, kdy jsem užasle naslouchal Petrovi: „A tak pojď, Hani, za Janem Tesařem zajedeme, ať se mu mohu omluvit.“
Jeho tvrdohlavá neústupnost měla tedy své meze. Kolik je, zdá se, právě v dnešním světě „korouhvičkářů“, kteří by se shodli s římským prokurátorem Pilátem a jeho závěrečným slovem nad nevinným tesařem z Nazareta: „Vždyť je to úplně jedno. Jakápak pravda?“
Avšak že by „to“ bylo jedno, tomu ani Petr ani Hanička nikdy nerozuměli.
Připadá mi, že jedna z jeho trvalých vlastností bylo lpění na přesnosti, na správnosti a dokonalosti jednání. Tento maximalistický postoj vystupoval navenek někdy osvobodivě, ale mohl být také rušivý a narušovat vztahy, třeba i v rodině. Zde jsem přiveden k osvobodivosti křesťanské důvěry ve vztah ke Stvořiteli jako Otci, který svou autoritou rozvolňuje potřebu maximálního lpění na nezbytnosti řešení, zastávání a držení svého.
Dnes už plněji chápu, jak nesmírně napjaté chvíle musel Petr zažívat ve vězení, kde bachaři byli vedeni k potlačování jakýchkoliv projevů samostatnosti vězňů, a to zvláště politických. V tom byl Petr bezpochyby nejvíc na ráně. A bylo to právě proto, že on zásadně trval na právech svých i všech ostatních. Ještě nedávno jsme zaslechli, že leckteří zaměstnanci věznice Mírov z oněch časů nechápali, proč vlastně byl pan Uhl tak nenáviděn. A přitom si nevybavují, že by ve vězení něco zvláštního prováděl anebo vyvedl. Vzpomínám, že jsme po uvěznění členů VONSu zažili zblízka, jak se jejich zášť projevovala. Jednou, když se Hanička s dětmi k nám na faru vrátila z návštěvy uvězněného Petra, povolené jednou za půl roku, s pláčem pověděla, že jí těsně před vstupem do vězeňské návštěvní místnosti přikázali: „Jestli se manžela dotknete, je po návštěvě…“
Je dobré si povšimnout, že taková míra rafinovaného nátlaku přivedla vnímavé vězně svědomí, jako byli například Jaroslav Šabata a Petr Uhl, k citlivosti vůči selhání spoluvězňů, kteří mohli být násilím a výhrůžkami přinuceni ke spolupráci.
Možná byl Petrův postoj k vnitřnímu životu člověka, ke kultu a náboženskému projevu ovlivněn léty strávenými ve vězení. Měl čas zvažovat odpověď na tajemství své existence a života vůbec. Z rozhovorů s ním jsem míval pocit hledačství a zároveň potřebu vyslovit jasné ano k faktu, že on sám zkrátka existuje v tomto čase a na místě, kde žije. Je to široká otázka a pro nás přitažlivá tím, jak Petr projevoval přátelský zájem o naši církev a také o mne, faráře Českobratrské církve evangelické. Petr živě glosoval a kladl v otázky můj kazatelský projev a interpretaci biblického oddílu. V neděli se oba s Haničkou spontánně připojovali k účastníkům bohoslužeb. Tento postoj až symbolicky Petr jednou vystupňoval svou účastí při slavení eucharistie, tedy Večeře Páně. Po pozvání utvořit kruh kolem stolu Páně Petr spontánně povstal a přidal se k ostatním účastníkům. Hanička při své pozorné zdrženlivosti a citlivosti zůstala sedět. Po ukončení bohoslužeb pak vyjádřila svou nelibost:
„Petře, jak si to představuješ přidat se k ostatním, když nevíš, jestli je to možné?“
„Ale já jsem, Hani, potřeboval jasně ukázat, že je to kruh mých kamarádů. Jak mám jinak dát najevo své přátelství k evangelíkům?“
Připomínám si jeho výzvu, když mě před několika lety žádal o slovo na svém pohřbu:
„Pověz si cokoliv, ale nedělej ze mě křesťana.“ Uvědomuji si, že měl rád upřesňování a snahu vyjádřit se co nejdokonaleji. A tak se mi ukazuje, že jeho pobídka nebyla: nedělej ze mě věřícího, ale nedělej ze mě křesťana. Asi myslel „institučně“, zvažuji. Ano, byl to Petr – věřící, pevně, neodvolatelně: Život má smysl a jsme tu proto, abychom mu smysl dávali. A já, pro sebe si poťouchle přidávám: A aby nám pak byl smysl darován.
Jeho vůle k životu se projevovala čím dál zřetelněji, když procházel po několikrát léčbami zhoubných nemocí. Vždycky trval na tom, že žije. Nepřestal mít vůli k životu. A se svým zdravím, poznamenaným léty věznění, se potýkal zcela osobitě a po řadu let za plné podpory Haničky. Blízko ku konci života, v dokonalém stavu neschopnosti a nepohyblivosti, si nezvratně přál podívat se ještě do Paříže. Však to byli oni, Petr a Hanička, kdo přivedl francouzskou agenturu Agence France-Presse k tomu, aby za normalizace neopustila Československo. Byla to jediná agentura, která zůstala informačním zdrojem za krajně nepříznivých podmínek. A Petr také jednoznačně prohlásil: „Dokud nebudu moct kdykoliv svobodně cestovat do Francie, nebudu nikdy plně svoboden.“ Za svou oddanost francouzským ideálům, postojům, kultuře a zemi byl také dekorován francouzským Národním řádem za zásluhy a Řádem čestné legie.
Letos v září se jeho romantické snění o Francii – zemi zaslíbené – znovu projevilo. Petrova žádost se vskutku jevila jako nemožná a postavila Haničku k jednoznačnému vyjádření: „To opravdu vůbec nejde, Petře. Ale já tě do Paříže tedy vezmu, i když je to naprostý nesmysl. Vždyť nevydržíš ani hodinu sedět…“
Ale on vydržel. A Hanička také. Znovu v mysli prožívám část toho, čím oba procházeli, či sami vědomě podstupovali i podnikali, někdy mimo představitelnou míru.
Petr prohlásil, že se chce dožít osmdesáti let. Sám si to rozhodl? A podařilo se mu to. Zázračně.
Tomáš Bísek, prosinec 2021
Lidská práva jako pomoc druhým
Vzpomínáme dnes na Petra Uhla jako na statečného a moudrého člověka, což jsou dvě vlastnosti, které většinou nejdou pohromadě. Stateční lidé bývají prudcí a moudří zas opatrní, až příliš opatrní… Vzpomínáme na Petra Uhla jako na člověka vážného, zásadového, s velkou pamětí a neochotou zapomínat, ale také velkorysého a s ohromným smyslem pro humor.
Mnozí už vzpomněli, jaký důraz kladl Petr Uhl na přesnost ve vyjadřování. Někdy to mohlo působit neobvykle nebo až pedantsky. Setkávalo se to s úšklebkem zejména určitého typu novinářů, kteří se rádi věnují žonglování s nepřesností. Mnozí v té přesnosti vidí také přísnost, asi právem. Mnohem víc ale tento důraz na přesnost znamenal intelektuální i lidskou poctivost.
Mnoho lidí se v dějinách hlásilo k revolučnímu marxismu a znamenalo to pro ně mnoho různých věcí. Většinu z těchto lidí nikdy ani nenapadlo, aby se pokusili o konkrétnější popis oné alternativní, beztřídní, socialistické společnosti, za niž chtěli bojovat. Řekněme na okraj, že poskytnout takový popis odmítl i Marx sám.
Ne tak Petr Uhl. Myslím, že se neurčitost společenské vize prostě neslučovala s jeho charakterem. A tak spolu s několika dalšími, především s Jaroslavem Sukem a nedávno zesnulým Štěpánem Steigerem napsali v těžkých podmínkách diktatury Program společenské samosprávy, jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů českého politického myšlení minulého století. Představu samosprávné socialistické společnosti zde Petr Uhl se svými spolupracovníky nastínil konkrétně. Bez této konkrétnosti by podle Uhla nebylo možné dosáhnout jádra socialistického projektu, kterým je emancipace člověka.
Ona emancipace člověka zní jako příliš velká slova, ale Petr Uhl ji sledoval s neuvěřitelnou praktičností a věcností. I pod vlivem své zkušenosti v procesu s Hnutím revoluční mládeže a advokáta Lva Schwarze si uvědomil, jak důležitým nástrojem pro obranu člověka může být právo. Vzal toto poučení se vší svou důsledností, stal se znalcem práva, někdy možná až právním puristou – nikdy ale právnickým fanatikem, který by zapomněl na původní smysl svého zájmu o právo.
Klíčovou oblastí politické i právní aktivity se Petru Uhlovi stala ta, která zároveň politiku i právo přesahuje: lidská práva. Sám Uhl poctivě a přesvědčivě popsal, jak se mu z agendy používané politicky, ve snaze zasáhnout byrokratickou diktaturu na nejcitlivějším místě, stalo něco, co má smysl samo o sobě, prostě jako pomoc druhým.
Angažoval se za lidská práva před listopadem i po listopadu 1989. Ten politický převrat změnil mnohé, a změnil také mnoho lidí. Nezměnil to podstatné na Petru Uhlovi. Zůstal věrný sám sobě, a také proto inspiroval už několik mladých generací na levici i mezi obránci lidských práv. Pamatuju si na jeho vlídnost a vstřícnost i vůči lidem mnohem mladším a také neznalým a omezeným, kteří se na něj obraceli – patřil jsem mezi ně. A pamatuji si také, jak byly jeho myšlenky a postoje, jeho důslednost důležité i pro mnoho lidí, kteří jej nikdy osobně nepoznali.
Petr Uhl přitom mladé generaci nijak nelichotil. Pamatuji se, jak jsme se ho ptali na jeho pocit při nějaké situaci a Petr Uhl odpověděl: „Je zajímavé, jak se mě dnešní generace neustále vyptává na moje pocity. Moje pocity přece nejsou nijak důležité! Mladá generace vyrůstala v poměrech, kde jsou pocity bernou mincí. Jsou hodnotou samy o sobě, daleko víc než zásady. Myslím si, že člověk by měl mít dostatek sebekázně, aby se nenechal svými pocity ovládat.“
S důsledností, která mu byla vlastní, vnímal Petr Uhl lidská práva v souvislostech. Byl jedním z mála těch, kteří domysleli slovo lidská do všech důsledků: když lidská práva, pak pro všechny. Opakovaně Petr Uhl zdůrazňoval situaci těch, kterým jsou práva systematicky upírána: zejména českých Romů a globálního Jihu. O obojím mluvil neúnavně a zásadově, u obojího nesnesl nepřesná vyjádření. V obojím byl bohužel spíš výjimkou, stejně jako v důrazu na zásadu, že nikdo nemůže být skutečně svobodný, dokud nejsou svobodní i ostatní. A řekl bych, že přesnost právě v tomto smyslu nám Petr Uhl odkázal.
Ondřej Slačálek
Kontinuita odporu proti zneužívání moci
Chtěl bych tu mluvit o tom, co přetrvá, o odkazu Petra Uhla. Vlastně tento odkaz byla určitým způsobem příležitost, při níž jsem se začal s Petrem stýkat. V závěru eseje, který vyšel v lednu 2017 u příležitosti čtyřicátého výročí Charty pod názvem Dědictví Charty 77, jsem napsal: „Přihlásit se k odkazu Charty znamená oživovat ducha odporu proti moci všude tam, kde je odpudivá, lživá a bezohledná. Dnešní levice by si měla uvědomit jednu zásadní věc. Dědici a dědičky Charty 77 jsme my.“ Možná to bylo moc ambiciózní, ale každopádně Petr Uhl ten text četl, pozval mě k sobě a pak jsme si o něm povídali. Povídali jsme si o odkazu disentu, o tom, kdo může být jeho dědicem a dědičkou. On opravoval mě a já na oplátku opravoval jeho. Zpětně viděno je to pro mě vlastně symbolické, že jsme se spolu potkali právě nad tím, co pro nás pro oba bylo důležité, a to byla určitá kontinuita. Její význam si člověk většinou uvědomuje až postupně, když stárne a už není až tak mladý – že je důležité mít na co a na koho navazovat. A také zároveň mít pokračovatele. Někoho, kdo bude navazovat na vás. Takové to příslovečné sepětí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, které teprve dává smysl našemu usilování, ať už veřejnému nebo tomu nejosobnějšímu. Když se dívám na odkaz disentu a Charty, byly to až paměti Petra Uhla Dělal jsem co jsem považoval za správné, co mi na něj vrhlo jiný pohled, pohled, který se velmi lišil od toho často kýčovitého a fangličkářského, který v polistopadovém presentování disentu převládal a který zároveň vlastně úplně pomíjel levicovou část odpůrců diktatury komunistické strany. Když jsem tu knížka jeho pamětí četl, umožnila mi něco hrozně zásadního a cenného: Moci si budovat vlastní levicovou identitu tak, že má na co navazovat právě tady, v tomto prostoru. Když jsem v posledním roce připravoval k vydání knihu Petrových textů Za svobodu je třeba neustále bojovat, všechny jsem je mnohokrát přečetl a byl jsem vlastně neustále ponořený do jeho myšlení. Přestože jsou všechny ty texty vlastně politické a osobního je tam velmi málo, v něčem to velmi osobní bylo. Teď asi není čas a příležitost mluvit o tom, co z toho, co Petr Uhl napsal, má dodnes teoretickou nebo praktickou politickou platnost, ale rád bych zmínil aspoň spojení lidská práva a politická revoluce. O Petrovi Uhlovi se mluvilo mnohokrát jako o bojovníkovi za lidská práva, ale on byl po většinu svého života zároveň i revolučním marxistou – jak to sám označoval – a bojovníkem za samosprávný socialismus. A to bylo neméně součástí jeho identity jako boj za lidská práva. Právě v textu Lidská práva a politická revoluce je místo, k němuž se stále vracím a je pro mě hrozně důležité a inspirativní. A snad pro mě i Petra Uhla symbolizuje. Ta pasáž zní: „…plný, plnohodnotný život je jen ten, který je věnován zlepšování společenských poměrů. Jen takový život, v němž člověk dokáže vsadit i sám sebe do úsilí o cíle, jež považuje za společensky prospěšné.“ A v tom vsadit i sám sebe a nevzdávat boj za to, co má smysl, jakkoliv by se mohl zdát beznadějný, je pro mě odkaz Petra Uhla.
Matěj Metelec
…and before I’ll be a slave
„Pohřbíš mě?“ dotázal se – požádal mě Petr. „Říkej si, co chceš, jenom ze mě nedělej křesťana“. A právě jsme doposlouchali: „Oh freedom over me…and before I’ll be a slave I’ll be buried in my grave and go home to my Lord and be free.“ Tedy: „…než abych byl otrokem, chci být pohřben v hrobě svém. Půjdu k Pánu a budu svoboden.“ Petr si sám vybral Joan Baez a zpěv černého lidu…
Udělat z Petra křesťana? Petr přeci ze sebe účinně a napořád dělal Petra, Petra Uhla. Byl jím. Byl sebou. Tím dráždil, pobuřoval… Třeba taky mé hradecké estébáky. Při výsleších opakovali: „Vzdejte se, pane Bísek, toho svého Uhla a budete mít od nás pokoj.“ Já na to: „To si takhle vybíráte přátele?“ – „No jasně. Kvůli přátelům mít potíže?“
Potíže? Naše setkání s Petrem, Haničkou a dalšími nám pomohlo zpívat o svobodě, kterou nabízí vlastní rozhodnutí a pak postoj, ve kterém ovšem platí, v ježíšovské verzi (Mt 5): Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne; co je nad to, je od zlého. A věděli jsme, že s námi zpívají i ti, kterým takový zpěv zněl lahodně v mateřštině, jako byl Martin Luther King, se svým I have a dream a jeho černí bratři a sestry. I Nelson Mandela by se přidal… Však právě on, podobně jako Petr a Hanička a otec Jaroslav Šabata, sám prožil neuvěřitelně dlouhá léta osobitého a hluboce v nitru zakotveného vnímání svobody vnitřní, kterou přináší nespravedlivé uvěznění. Je to jedna ze svobod nejsvobodnějších.
…
Píseň Joan Baez mě přivádí k poslední biblické knize. Je to Zjevení Janovo. Ano, vize nového města, kde bude místo pro každého a kde zavládne pokoj v plnosti. Petr úporně pracoval a snil o tom, že „to zvládneme“. (A. M.: Wir shaffen das…) Troufám si zeptat nakonec: My to zvládneme? Je nám ještě i dnes plný pokoj nabízen a bude nám nakonec darován?
Z řeči při rozloučení, Tomáš Bísek 10. 12. 2021