rozhovor s Tomášem Bískem – farářem ve Skotsku
(1. část)
Tomáš Bísek byl více než deset let farářem ČCE v Telecím u Poličky. V roce 1977 podepsal Chartu 77, po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby v roce 1982 pracoval jako pomocný dělník v lese. V roce 1985 odešel s celou rodinou do Skotska, kde působí ve skotské protestantské církvi The Church of Scotland.
PK: Tomáši, žiješ ve Skotsku pět let, můžeš tedy srovnávat. Jaká je Skotská církev?
TB: Překvapila mě. Je nám vnitřně blízká, nevyděluje se ze společnosti, neuzavírá se do sebe. Je to církev národní, ale ne lidová v tom smyslu slova, jak jsme zvyklí. Členem církve tam není každé pokřtěné dítě, ale ten, kdo se v dospělosti (konfirmace je později) přizná k víře určitým vyznavačským aktem. Sami o sobě ovšem říkají, že jsou církví lidovou, ne nějakým výlučným společenstvím.
PK: U nás bylo pojetí otevřenosti vůči světu charakteristické spíš pro věřící, kteří měli blízko k civilní interpretaci evangelia, k novým písním atd.
TB: Mám zkušenost ještě z Československa, že určitá pojetí, stejné jako napětí a rozdělování jdou napříč hranicemi církví. Ve Skotsku jsem se pak jen utvrdil v tom, že je dobré, patří-li člověk k určité konkrétní instituci, i když je slabá, i když je mi někdy velice protivná. Člověk by si měl říct – já jsem protivnej zas některým jiným. Vůbec mi nedělá potíže být jednoznačně členem lidové církve. Netrápí mě, že je model církve neohraničený. Spíš by mi dělalo potíže, kdyby chtěl někdo církev sveřepě uzavírat. Ale i ve Skotské církvi, která takto neohraničená je a která dlouho nebyla pod takovým tlakem jako církev naše, existuje určitá snaha se vymezit. Přetrvávají tam například staré kalvinistické zvyklosti, jako že třeba vydávají kartičky k večeři Páně.
PK: Kdo ji nemá, tak nemůže jít?
TB: Teď už to tak není, teď smějí přijít k VP i hosté, pokud jsou zapsáni do seznamu. Na druhé straně církev při svých vrcholných shromážděních mluví o otevřenosti a pozvánka k VP platí pro členy všech křesťanských denominací.
PK: Říkáš, že naše církev byla pod tlakem. Jak vidíš 70. a 80. léta teď, z odstupu několika roků?
TB: Je to složité, ale myslím, že církev, jakožto instituce, tendovala k tomu reagovat na zesílený tlak pokusem pozitivně vymezovat to, co zbývalo. Byl to tlak hodně vynucený.
PK: Měli jsme se věnovat jen vnitřním věcem a neprovokovat.
TB: Kruh se zužoval. Někteří nebyli ochotni tak rychle ustupovat, proto jakoby trčeli. Alespoň tak se mi to zdá. Sám jsem se cítil tlačený k okraji církve, ještě když jsem měl státní souhlas. Dostal jsem se do té situace v době kolem Charty. Přicházeli lidi úplně zvenčí, přicházeli se zájmem a vnímali, že existuje, že patří mezi ně. To bylo skutečně tím, že se církev sevřela a já zůstal jakoby venku, mimo.
PK: Co spojovalo ty, kteří takto trčeli?
TB: Začal jsem dělat vikáře v roce 1970 a celé to desetiletí jsem prožil v jednom malém seniorátě. Velice brzy se tu vytvořila skupina mladších, kteří stáli trochu v napětí s generací, která onen ústupový manévr vzala za nevyhnutelný. Neshodovali jsme se s těmi, kteří se přizpůsobovali a jako by nalézali nové pole působnosti.
PK: Ano, najednou se preferovala liturgie.
TB: Překrývali to vším možným. Někdy to mělo masivní podobu, někdy to byli drobnosti. Někdy úpiné hlouposti. Na jedné pastorálce vyslovil církevní tajemník směšný požadavek, abychom mu nahlásili čísla aut. No, my jsme to odmítli. Pamatuji se, že to měl za naprostou drzost, když jsem mu řekl, ať se podívá z okna, že tam ta auta stojí. Ti starší – koncepcí i věkem – nad tím kroutili hlavou a říkali: „Prosím tě, když je to taková hloupost, proč byste mu každý to číslo nenapsal.“ Jenže právě takové drobnosti nás učily zařadit se a poslouchat. Zjistil jsem, že ti, kteří takto skoro až „samozřejmě“ reagovali, byli zase ti samí, kteří se podvolili tomu pohybu zpět a zakopávali při tom. Dělali potom to, co vůbec dělat nechtěli.
PK: To ovšem nebyl problém jen těch starších.
TB: Šlo to napříč generacemi. Ale abych se vrátil k tvé otázce, zdali nás něco spojovalo. Zmiňoval jsi písničky – ty nás spojovaly asi dost. Postupně jsme si, myslím, začali uvědomovat, že se dostáváme do určitého společenství. Zamýšleli jsme se nad tím, co podnikat mimo oficiální akce a struktury. Vznikla tzv. libštátská sejití. Zpočátku to byl výraz touhy setkat se a mluvit o věcech bez trvalého dozoru.
PK: Libštáty se konaly po celou dobu normalizace a scházíme se tak i dnes, kdy dozor skončil.
TB: Pastorální konference se konaly za přítomnosti církevního tajemníka (zaměstnance ONV) a vůbec ledacos se muselo nechat schvalovat. Chtěli jsme jakožto společenství bývalých študáků a přátel najít aspoň náznak platformy, která by byla svobodnější. Program Libštátu byl mluvit o čemkoli, ale nesměl chybět vzdělavatelný prvek. Nikdy jsme si neřekli, že se budeme vědomě zamýšlet nad věcmi, které byly považovány státem nebo stranou za závadové. Kdyby někdo z nás řekl, že bychom měli zapomenout naprosto na všechno a věnovat se tomu tehdy ústřednímu, tj. lidským právům a v našich zápasech si vyměňovat zkušenosti, měli bychom to za nebezpečné zúžení, že si necháváme diktovat, že se necháváme tlačit, abychom se sami viděli jako „protistátní živly“. Byla to trochu autocenzura. Kdybychom byli zcela svobodni, řekli bychom si: když je to potřeba, tak je to potřeba. Samozřejmě, vždycky se o těch věcech mluvilo, v podstatě při každém setkání. Ale od počátku jezdila na Libštáty řada výrazných lidí, které bych i teď zase rád poslouchal, jak na věci reagují, co čtou, nad čím přemýšlejí, jak reflektují určité biblické pasáže, nač chtějí kázat.
PK: Teprve teď jsme dostali do rukou dokumenty, které ukazují, jak státní správa postupovala systematicky, jak si faráře rozdělila na negativní a pozitivní, jak se zaměřovala na laiky atd.
TB: To mi říkali často u výslechu, že si vůbec neuvědomuji, jak dalece sahá nechuť spolubratří a farářů vůči mým názorům, vůči mé osobě, jak jsem prostě izolovaný a jak si s nikým nerozumím. Nepřijímal jsem to, i když jsem přece jen měl za osvěžující setkat se s lidmi, u nichž jsem si mohl být naprosto jist, že se vůči mně netváří normálně a přátelsky jenom proto, aby mě oklamali.
Pozorování, usměrňování a zpracovávání ze strany státní správy, to zde bylo. Moje zkušenost byla v této věci velmi razantní. Když byl na naší faře instalován odposlech, vyslýchali skoro celé staršovstvo. Hlavním motivem výslechu bylo přesvědčit starší, že se mnou nesouhlasí, že to, co dělám, není v pořádku. K mému překvapení to většina starších odmítla a jednotlivci, vlastně jen jeden starší, který vypovídal, jak sám nechtěl, se dostal vnitřně do svízelné situace. Když jsem se to dozvěděl, zašel jsem za ním a ujistil ho, že jde o sprostotu jejich, nikoli jeho a že by to neměl brát jako své totální selhání. Nebylo to jednoduché.
PK: Hodně lidí, zejména z jiných sborů, k tomu přistupovalo asi tak, že děláš nebezpečné věci, a proto je jasné, že budeš postižen.
TB: Člověk by si neměl reakce lidí v této věci idealizovat.Pamatuji se, když Jenda Šimsa ztratil souhlas, jak paní profesorka Komárková velmi nešťastná pozorovala, že prosetínský sbor není ochotný a schopný setrvat s ním na jedné rovině. To bylo myslím v roce 1972. Byla z toho dlouho nešťastná, až pak najednou přišla k závěru, že sbory vlastně nežijí tím, čím žije farář. I když někteří dost těsně farářovy problémy prožívají, sbor jako takový jimi nežil a sbor šel dál svou cestou. Pozoruji něco podobného i ve Skotské církvi. Přestože jsou tu ústředí církve, senioráty, seniorátní výbory velmi aktivní a zdá se, že v určitém čase život církve velmi zřetelně ovlivňují, je to spíš klam. Každý sbor je autonomní a žije svým životem. Člověk by si řekl, že jsou asi tak konzervativní nebo tak zabydlení, že vůbec nevnímají měnící se tvář světa. Nicméně v Telecím mě tehdy pod tím velkým tlakem lidé neodepsali. Nechali mě na faře bydlet bez souhlasu ještě další tři roky. Jejich přízeň nebyla sice do očí bijící a mohl jsem si připadat dost izolovaný. Vím, že někteří se stáhli. Ale vpodstatě Telecí jako obec i sbor nereagovaly ani zdaleka nepřátelsky, i když k tomu už nemusely mít možná daleko. Už mohli mít plné zuby všelijakých střetů. Ale celkově to bylo dobré.
PK: Jak tě přijali teď, když ses po pěti letech vrátil?
TB: Když jsem se vracel, tak jsem počítal s tím, že někteří se možná na mě budou dívat s despektem. V českém národě odchod a návrat není vůbec jednoduchá věc. Jsi prosté emigrant, který se navrací. S překvapením však zjišťuji, že jsem se s despektem vůbec nesetkal.