Mnohovrstevně komplikovaná byla moje úloha vést děti z evangelických rodin k povědomí, co to znamená být evangelíkem. Jen menšina rodin z Telecího, Březin a Pusté Rybné, malých, původem evangelických obcí, to ještě brala vážně. Ředitel místní základní školy pocházel z evangelického rodu. A také jeho syn učil v telecké škole. Jejich vztah ke sboru a evangelické zvěsti se ukázal při domlouvání o mém docházení na hodiny náboženství. Soudruh ředitel prohlásil, že se musí řídit vědeckým světovým názorem. Zeptal jsem se: „V čem je světová vědeckost něčeho, co je prostě názorem?“ Jeho odpověď to objasnila: „To je, pane faráři, podle směrnic.“ A šmytec!
Ovšem směrnice k potlačení nevědecké religiozity byly hrubě překročeny předvoláváním jednotlivých rodičů dětí, které byly k evangelickému náboženství přihlášeny, k rozhovoru s předsedou obce a ředitelem školy. Předseda byl přivandrovalec, dosazený do obce za kolektivizace. Nepřestal nosit stalinské boty. A ředitel, sevřený normalizací, měl zase boty Gustáva Husáka. A tak zamýšleno a shůry nařízeno: Podupat a znormalizovat. Oni dva zadupali na rodiče: „Docházka na náboženství ovlivní kariéru vašich potomků“.
Ohradil jsem se vůči takovému nátlaku dopisem synodní radě ČCE a zároveň jsem vyjádřil svůj protest při rozhovoru s krajským církevním tajemníkem Jonášem. Jonáš pohotově opáčil: „Vy evangeličtí faráři si vůbec nemáte co stěžovat. Procento farářských dětí, studujících na vysokých školách, je vysoko nad průměrem. Tak co byste ještě chtěli?“ Ano, co jsme to vlastně vůbec chtěli?!
Nepřímo také zareagovala synodní rada. Za nějaký čas na farářskou schůzku – pastorálku přijel vedoucí tajemník kanceláře synodní rady. Při rozhovoru se zeptal: „A to musíte naše děti držet ve škole po vyučování? Nebylo by jednodušší a ve vašich rukách shromažďovat je na farách?“ Odpověděli jsme obrazem dobývání jednoho zákopu za druhým.
Nátlak skutečně pokračoval. Nový krajský církevní tajemník soudruh Kameník svolal sejití staršovstva sboru na faře. Přítomen byl také okresní tajemník z Poličky, soudruh Loukota, vyučený krejčí, shodou okolností rodem evangelík. „Po našem“ se nikdy nepředstavili plným jménem. Vedle otevřeného vyhrožování na adresu faráře i sboru došlo také na otázku státem povoleného vyučování náboženství na školách. Navzdory nátlaku se členka staršovstva Marta Daňková z Březin velmi prostě a nečekaně zeptala: „A můžete nám, pane tajemníku, vysvětlit, proč musejí děti lézt na faru přes zeď, aby se dostaly na biblickou hodinu?“ Hlas volajícího na poušti. Asi proto nemohl. Neměl na to.
Zcela jiného rázu bylo v devadesátých letech moje setkání s mladými lidmi, kdysi dětmi, z evangelických rodin při oslavě výročí obce. Několika z nich, odrostlých mladíků a mladic, jsem se stal výborným terčem k překvapující otázce, po telecku natěsno z očí do očí: „A že nevíte, pane faláři, kdo jsem?“ Ví oni po těch letech, kdo jsou? Ale taková otázka hledá úradek někde mnohem výš…
Dnes již je rozpoložení v obci docela jiné. Z tradičních evangelických rodin nacházíme povětšinou jednotlivce, výjimečně ještě usazené v rodné obci. Chalupy bývalých rodáků mají městští chalupáři. Jim se jeví evangelictví jako kulturní kolorit obce, jejímuž středu vévodí evangelický kostel. V něm v neděli shledáte hlouček posluchačů, ovšem jen přes letní sezónu. V zimě se k nedělním bohoslužbám scházejí v sále na faře. Rytmus jedné hodiny sborového života za týden bývá sporadicky doplněn pohřbem, který je stále tradiční událostí celé scvrkávající se obce. Je to pohřbívání vysočinského evangelictví? A je tedy možné na takové projevy ninivetství pohlížet z našeho zvýšeného posedu na bezpečném kopečku s kritickým odmítnutím, anebo raději se shovívavým pokývnutím?
P. S. Myslím, že ještě posedím. Vidím tam dole pod kopcem nějaký pohyb. Chcete-li přidat své kritické slovo, vyšlapejte sem nahoru za mnou. Posedíme, popovídáme, rozsoudíme… Sebe?
červen 2021