Tomáš Bísek

Kdo je náš: Dvakrát tři Janové

Při studiu teologie na Komenského evangelické fakultě v období před Pražským jarem roku 1968 jsme zažívali rozšiřování společenského prostoru. V té době jsem byl jirchářským studentským společenstvím zvolen prefektem. Mým úkolem bylo také být přítomen poradám učitelů a ostatních pracovníků fakultní rady. Politické rozvolnění napomáhalo otevírání nových témat.

Kdo je náš? Ukrajinský kapitán a dagestánský taxikář

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Po třiceti letech (ne)ustrašená ČCE

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.

Kdo je náš? Kdo ví, co si druzí nepřejí

„Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Thomayerovy nemocnice v Krči leží devadesátiletá slepá paní Marie Janoušková,“ sděluje mi někdo ze staršovstva evangelického sboru na Jižním Městě. Vydám se za ní přes Kunratický les. Zvoním u dveří oddělení LDN-ky a představím se do mluvítka.

„Co si přejete?“ ptá se ženský hlas.

„Dobrý den. Jsem evangelický farář z Jižního Města. Rád bych navštívil paní Marii Janouškovou, která je na vašem oddělení.“