Kdo je náš?
Vyšlápli jsme si od nás přes Božanovskou, kolem kamenictví, nechali kapličku po levé straně a malý obchůdek s potravinami napravo. A pak dolů až k Sisinkám. – Sisinky? No, to jsme pár let zpátky: Podnikavec s nápadem uspokojovat mladé pány rozkošnými děvčaty vybudoval atraktivní sídlo s věžičkami, mansardami, venku s bazénkem, a vím já co. Lákal klienty přes internet. Za pár let lákadlo začpělo a pak vyšumělo. Lechtivá hračka rychle zašla. Sídlo zastarává, jen název zůstal. Občas je míjíme na cestě ke dvěma rybníkům opodál.
Dnešní výšlap nás překvapil. Naproti Sisinkám visí na nové bráně honosný erb! A za bránou vyrostly dvě zbrusu nové vily. Krásný erb je arménský a u něj visí štítek s řadou arménských jmen.
Naše zaujetí se prohlubuje. Většinu nových vil v zahradách skrývají zdi. A auta majitelů mívají neprůhledná skla, garáže jsou na tlačítko. Bezejmenní přistěhovalci jsou nedobytní. Kdežto tady si prohlížíme honosný erb a čteme jména obyvatelů. Jsme překvapeni: Kousek od nás bydlí Arménci, příslušníci opakovaně trápeného národa. To nemají důvod se obávat? Nechtějí zůstat v anonymitě, ve skrytosti, pro sebe?
Co se tak ptám?
Krátce po začátku vojenské invaze Izraele v Gaze poznamenala při rozpravě v Městské knihovně paní Dr. Irena Kalhousová, že kdyby byl tématem konflikt mezi Arménci a Azery v Nagorno-Karabachu, bylo by účastníků asi pět. Oslovila zcela zaplněný sál.
Rétorická otázka se do mě zavrtala. Náhorní rovina Nagorno-Karabach byla donedávna enklávou Arménců uprostřed Azerbajdžánu. Teď se stala další krvavou stopou v dějinách Arménie. Arménci žili v Nagorno-Karabachu po staletí v drsných podmínkách a ve vzrůstajícím ohrožení. Byli napadeni azerským moderně ozbrojeným vojskem. Obrana byla rozdrcena. Ruským garnizonám postsovětských „mírotvorců“ bylo zřejmě přikázáno: nekonat. Následně jsme viděli nekonečný proud uprchlíků mířících do Arménie. Republika Nagorno-Karabach zanikla.
Arménský národ byl po staletí drancován, ovládán, znásilňován. Teprve před několika lety Turecko připustilo, že v Osmanské říši došlo v roce 1915 ke genocidě Arménů. Znovu v duchu vidím obrazy masakrů mužů i žen a také nekonečný průvod běženců vedený surovými tureckými vojáky do pustiny, do nežití. Jejich dramatický osud literárně zpracoval Franz Werfel v knize Čtyřicet dní.
Není to tedy jen Ukrajina, která zvýšenou měrou trpí, když se vrtkavý zájem Evropy a světa obrátí jinam… Není to jen Palestina… Cožpak není dost bolavých skvrn? Není dost bolestí, pláče i smrti?
Co mé shledávání se s Arménci? Před několika lety jsem zcela nečekaně pohřbíval svého profesora matematiky z ČVUT Doc. Ing. Antonína Ter-Manueliance. Pan docent patřil k prastaré křesťanské arménské církvi. Pozůstalí si zvolili evangelickou církev jako nejbližší. Když jsem kdysi u něj skládal zkoušku, byla to jedna z mála, kterou jsem z úcty k němu bral vážně.
Vzpomínám, jak jsem na evangelické brigádě v Jeseníkách u alojzovského srubu před šedesáti lety převypravoval v potemnělém večeru kolem ohně několik povídek dvou spisovatelů: Antona Pavloviče Čechova a Williama Saroyana. William Saroyan byl Američan arménského původu, vlastním jménem Aram Garoghlanian.
Z Čechovovy knížky povídek Okamžiky vidím v jedné z povídek tři postavy, které jdou ponurou Rusí směrem k okresnímu městu. Dva strážníci vedou do vězení bezejmenného tuláka. Je maličký, pohublý, nejistého kroku, bez podepírání by do města ani nedošel. Teď je to však on, kdo své strážce „vede“. Opojeně naslouchají slovům o dalekých krajích, atraktivních místech a zážitcích. Rozprostírá před nimi také dalekou Sibiř, o tolik volnější nežli kraj, kterým právě jdou. Ne, neumějí snít jako on. Uneseně naslouchají… ale blíže městu náhle procitají. Vždyť vlastně oni vedou pobudu do vězení! On utekl z trestaneckého tábora a teď raději nezná své jméno! Určitě skončí ve vězení, pokud ne ještě před tím v lazaretu a pak v márnici. Sny jsou přerušeny drsnou realitou Ruska. Ano, již tehdy vidí Anton Pavlovič sny přerušené, udušené, uvězněné, udupané.
Ve vzpomínkách také listuji v knížce Williama Saroyana Jmenuji se Aram.
V jedné povídce autor čtenáře přátelsky poučí: „Jestli chceš vědět, jak psát, tak piš jen ta nejhezčí slova. A hotovo!“ Je to skvělé doporučení.
V další je Aram osloven potulným misionářem: „Poslyš chlapče, věříš?“ „Já? A jak? Co mám dělat?“ „No, věřit.“ „Co to znamená?“ „No prostě musíš věřit. Věřit nahoru a dolů, napravo a nalevo, na sever a na jih, na východ a na západ, dovnitř a navenek. Prostě věřit.“
„Tak jo,“ odpovídá Aram, aby měl už od dotěry pokoj. Po chvíli se v něm ozve hlas: „Co mi to ten chlap napovídal? Abych věřil? Jo, nahoru a dolů, napravo a nalevo, dovnitř a navenek … Co já s tím?“ A po chvíli: „Ale vždyť já už věřím. Nahoru a dolů. Napravo a nalevo. Dovnitř a navenek … No jo, vždyť já věřím!“
leden 2024