PK: Lidé si ani dnes pořád ještě neuvědomují, že jsme nemocní, že trpíme určitou asociálností. Nezdá se ti, že ve Skotsku jsou křesťané sociálně citlivější?
TB: Předběžně bych řekl, že ano, žádá si to ovšem vysvětlení. Angličtina je světový jazyk a Skotská církev má své sbory prakticky všude po světě, kam zasahoval vliv Británie. Ze Skotské církve vznikla například Kanadská protestantská církev, řada sborů je v Austrálii a na Novém Zélandě. Také po Evropě jsou skotské sbory, např. v Amsterodamu, Rotterdamu, Ženevě, Paříži, Budapešti (možná bude kaplan i v Praze), také na Maltě a Gibraltaru. Jeden seniorát církve se prosté jmenuje Evropa a jeho zástupci jezdí na synod do Edinburghu. Při ústředí církve je tzv. Evropská komise, která se zabývá vším, co se v Evropě děje. Mimochodem, do této komise jsem byl také jako východoevropan povolán. Vazba na cizinu je tedy velmi silná a lidé chápou, co se děje někde daleko od nich, mimo běžný půdorys sboru. To se netýká jen farářů, například misijní činnost podnikají i laici: lékaři, sestry, zdravotníci apod. Náš sbor má v Malawi misionářku, se kterou si dopisuje, myslí na ni a všelijak ji podporuje.
A pak je tu druhá věc, která sociální cítění velmi ovlivňuje: církev sama je relativně dost chudá. Můj bývalý kolega, vrstevník z Glasgowa, zřejmé vyrůstal v chudších poměrech než já. Problémy chudoby, nezaměstnanosti, sociální neschopnosti všeho druhu se křesťané intenzívně zabývají. Církev má sociální odbor, který tuto práci řídí. Nezažili pochopitelné takové otřesy jako my, nikdo jim nebral domy, domovy důchodců, veškerou charitativní činnost, nikdo je neomezoval v návštěvách věznic, nemocnic, v organizováni práce ve školách atd. Mohou sociální práci konat dost svobodně. Pokud jsou nějaká omezení, jsou dána charakterem určité konkrétní problematiky. Mám například školu, kde je přes 80 % Pakistánců – není možné, aby křesťanský farář chodil do takové školy stejně samozřejmě, jako do školy, kde jsou samí Skoti.
PK: Lidé u nás nechtějí přijít o své tzv. sociální jistoty a jen neradi slyší o nezaměstnanosti…
TB: Ve Skotsku mají z nezaměstnanosti strach. Teď momentálně přitvrzuji podmínky – to je trend paní Thatcherové. Její koncepce je blízká americké: chce lidi probudit, aby byli iniciativní a energičtí, aby pracovali naplno. Někteří lidé takové podmínky z mnoha důvodů nezvládají. Jsou znemožněni. Nemůžou se sebrat, jsou vyřazeni. Přemýšlel jsem o tom moc a přemýšlím o tom stále, protože jsem ve sboru, kde nezaměstnaní jsou. Nejhorší není to, že nemají práci, ale že si připadají jako příživnici; zdá se jim, že jsou zbyteční. Právě tady může církev dost pomoci.
V našem sboru je jedna svobodná paní mého věku, která během posledních dvaceti let byla snad jen dva roky zaměstnaná. Usiluje o práci velmi intenzívně a má i určitou kvalifikaci. Je ovšem neatraktivni na pohled. Je nesmělá. Má váhavou povahu. Když má být přijata, nedokáže se prosadit. Jakž takž však nachází své místo ve sboru – dělají se čaje, bazary a podobné akce. Může přijít a alespoň na chvíli se od pocitu zbytečnosti osvobodit.
PK: Americký teolog Niebur to říká podobné–že člověk se ani tak nebojí smrti, jako spíš toho, že nebude nic znamenat, bojí se znicotnění.
TB: Lidé se boji znicotnění ve vztahu k tvořivosti, bojí se, že
nemohou společnosti nic dát, že nemají jak odpovědět na dar života. Ale církev, pokud je živá a pokud se jí podaří ukázat, že chválit Pána Boha je záležitost, která má vlastně život formovat, tak taková církev je svobodná od traumatu, že zrovna ekonomická produkce by měla být tím jediným, čím může člověk na dar života odpovídat. Pokud se toto církvi začne dařit, pak lidi do jisté míry z těchto trablů vysvobozuje. Když lidi zpívají písničky nebo se opravdu z přesvědčení modlí, pak dělají to, pro co jsou na světě a nevadí jim, že nevyprodukovali dvacet párů bot. A když ty boty náhodou po nich někdo bude chtít, tak je rádi udělají, ale budou vědět, že to není celý smysl života.
PK: Jaká je ve Skotsku podpora v nezaměstnanosti?
TB: Podpora je pouze po určitou dobu, pak se dostává méně; musíš ovšem doložit, že hledáš práci. Má to svou logiku. Velmi záleží na tom, jak společnost hodnotí, kdo je vlastně nezaměstnaný a jak která politická strana křičí, že jsou příležitosti, kterých lidi nevyužívají. Kdybys byl nezaměstnaný farář, tak to ještě zdaleka neznamená, že uvažuješ o nějaké úplně totálně jiné práci. U nás ovšem, když byl někdo právník, tak se počítal jako zaměstnaný, přestože myl výlohy. Tímto způsobem se dají údaje o nezaměstnanosti patřičně redukovat nebo zas nafukovat. Jen pro zajímavost – slyšel jsem o jednom vulkanologovi, který říkal, že když britské impérium nemá sopky, tak on má práci jenom tehdy, když ho pozve nějaká země, kde sopky právě soptí. Považoval se tedy také za nezaměstnaného, ale to už je extrém. Je blbost sedět u Londýna a čekat na erupci.
PK: Takže se raději vrátíme do Čech. Církev pořád málo zajímá, jak žijí určité sociální vrstvy národa – vojáci, vězňové, mládež v nápravných zařízeních atd.
TB: Shodou okolností jsme, si právě dnes o té sociální necitlivosti povídali s jedním sociologem, Čechem, působícím ve Skotsku. Pokusil jsem se formulovat to takto: Teprve teď se začíná ukazovat, jak jsou lidé obklíčeni minulostí.
PK: To se mi líbí, taková formulace. Jsme obklíčeni minulosti, národ i církev.
TB: On mi zase říkal, že se teď ukazuje taková – jak to nazval – nekulturnost. Nemyslel „vysokou kulturu“, ta tu byla vždycky, ale spíše péči o veřejné věci, zanedbanost, špína, záchody a tohle všechno. Nikdo nás už neklackuje, nesedí na nás, můžeme si jezdit po světě, ale co je hlavni –nemusí se moc pracovat. A to je hrozný, protože jestli to tak zůstane, co z toho bude?
V církvi je obklíčenost minulostí taky. Zrovna včera Jsem se o tom bavil s Bohdanem Pivoňkou, jak se sociální práce pomalu rozbíhá.
PK: Obklíčeni jsou i laici a je to skoro až děsivé. Některé věci v naší církvi se prosté nedají napravit, dokud synodní rada, která má u laiků tak jednoznačnou a vyvýšenou autoritu, neřekne: tohle a tohle je taky naše vina a musí se to dělat jinak. Do té chvíle se převážná část církve bude ptát: o čem to tu mluví, prosím vás, jakoupak minulosti jsme obklíčeni? Dokonce jsem četl v Kostnických jiskrách, že někteří už se cítí být diskriminováni těmi, kteří mluví o vinách – je to prý zákonický způsob jednání.
TB: Dotaženo ad absurdum, pak obzvláště proroci byli zákoníky.
PK: A diskriminovali. Jak z toho ven?
TB: Církev ztuhla. A jestliže přesto je schopna o sobě říkat, že je církví Kristovou, pak je schromlá mnohem víc, než si chce připustit. Je to samozřejmé drama, jak se s tím vypořádat. Upadlost pod tlakem byla omluvitelná, ale co teď? Je to složité, jedná se o život téměř dvou generací, o čtyřicet let. Znovu a mnohem výrazněji platí to, co říkal pan prezident Masaryk: budeme potřebovat řadu let, abychom se osvobodili. Je třeba se o to přičinit.
PK: Přičiníš se s námi? Vracíš se do Československa?
TB: Šel bych domů hned, ale nemůžu se utrhnout. Čtrnáct dní před listopadem jsem byl zvolen na samostatný sbor v Glasgow. Vnímám to jako ohromné příjemnou nepříjemnost, těším se domů, ale přitom jsem rád, že sbírám zkušenosti na samostatném sboru ve Skotsku.
PK: Poznání Skotské církve nabízí určitý nový úhel pohledu na naše evangelictví, který myslím dost potřebujeme. Budeme rádi, když nám tento pohled zprostředkuješ.
TB: Určitou šanci v tom samozřejmé vidím. Skotové mi poskytují dost možností a na vše reagují s pozorností, která mě udivuje. Jsem v již zmíněné Evropské komisi, dali mi též prostor v časopisu Life and Work a jednou měsíčně mám kázáníčko na BBC. Po listopadu se naše postavení zlepšilo subjektivně: zatímco dřív jsme se cítili skutečné jako exulanti, teď se cítíme jako ti, kteří byli vysláni. Doufám, že některé zkušenosti z anglosaského světa budou zajímavé a přínosné pro celou církev.
PK: Děkuji za rozhovor.