Chtěl bych nás pomocí letmého pohledu na kousek Skotska vést k zamyšlení, jak se chovat k potomkům, nejen našim, ale i cizím. Vydejme se za manželi Ritchiovými na rozeklaný jihozápad Skotska. Heather a Malcolm se usadili ve vesničce Tayvallich na břehu mořského jezera Loch Sween. Krátká procházka vás zavede k průlivu Sound of Jura. Ano, moře je z obou stran. Přes průliv pohlížíte na majestátní trojici vrcholů na ostrově Jura. Pomáhaly nám ve vizuální orientaci na místech vzdálených od Jury desítky mil.
Skotsko je zemí velebných vzdáleností a neomezených prostorů, ve kterých vyniká lidská nepatrnost. Vystoupejte na výšinu, která není příliš sevřena blízkými vrcholy, a podlehnete klamu, že nejsme tak nepatrní. Kopců je však ve Skotsku habaděj. Lidská maličkost se rychle připomene. Když se vypínáme, škodíme tím sobě i druhým.
U Ritchiů jsme se potkali s jejich synem Johnem. Usadil se ve Francii v oblasti Normandie nedaleko míst, kde za Druhé světové války probíhala invaze spojenců. John se věnuje organizování cest do skotských hor pro skupiny francouzských úředníků a úřednic. Nabízí jim pobyt ve velmi drsných podmínkách, kde si „otestují“, co jsou schopni vydržet. Musí vystát týden strohých příkazů, stoupat a klesat po kamenech a vřesovištích plných vody, kapradím a trnitými keři a snažit se doslova přežít. Na závěr je John vyzve, aby za tmy a bez doprovodu přešli přes masiv neznámých a neprochozených kopců. Po týdnu strádání mají sami přijít na to, že takový úkol je nesplnitelný. Slyším v duchu, jak John přikývne „Ano, je to tak.“
I s námi mladý Skot pěkně „zatočil“. Společně jsme se vydali na loďce na Loch Sween pozorovat tuleně. Brzy již zvědavé vousaté a přátelské hlavičky kroužily nedaleko loďky. Náhle John zvolal: „Ale vždyť je krásně! Tak šup za nimi do vody!“ A již byl svlečený a z vody nás pobízel. Nebylo vyhnutí. Byla to zřetelná ukázka stylu, jímž ovládal rozmazlené měšťáky. Zcela nečekaně jsme byli v ledové vodě vedle tuleňů a téměř okamžitě zažívali pocity naprostého sevření vnitřností chladem. Neoddělí se nám některé části těla od domrzajícího zbytku?
Z návštěvy u Ritchiů si připomínám výlet na jižní konec rozeklaného poloostrova. Tam se ukázalo volně se pasoucí stádo dlouhosrstých skotských náhorních krav (Highland cattle). Závidím jim naprostou volnost podepřenou také tím, že si mohou pohlížet na stálé proměny moře kolem dokola. Ovšem pokud jim to jejich dlouhá srst, pravidelně visící přes oči, vůbec umožní.
Zastihli jsme je v čase rození telátek. Bylo zábavné vidět skotačící několikadenní výrostky a vedle nich čerstvě narozená, docela maličká novorozeňata na nejistých nohách. A kolem nich všelijaké mámy a tetky, dospělé kolosy s typickými mírně zahnutými rohy. Vzájemně se seznamují a přijímají nejmenší mezi sebe. Pro pozorovatele se to nepřehledně mele, očichává a olizuje, občas i postrčí a pobídne. Všechny mámy a tety a kmotry zcela jasně vědí, kam šlápnout, kdy uhnout, kde zastavit a počkat. Pohlédnete na jedno nepatrňátko a neuhádnete, která je máma. Všechny odrostlé jsou snad v trvalé mateřské akci a péči o všechny vstupující do světa. K narozeným mrňouskům má volný přístup každý. Ovšem až na ty skotačící „včera narozené“. Když se takový nezvedený výrostek přitočí k mláďátku, je mámou či tetou okamžitě odstaven. Mohl by kopnout, zalehnout, nebezpečně drcnout a kdoví co ještě.
Ano, mládí může být nebezpečné. Být „plně náš“, k tomu je potřeba dorůst k patřičným ohledům a tolerantnosti. Dotud náš nejsi.
Rozhodně nemohou být „naši“ ti, kteří nedospělé děti odvádějí, násilně unášejí a předělávají podle svých zvrácených plánů. Organizované nelidské a vlastně podzvířecí jednání je zavrženíhodné.
duben 2023