Pavel Keřkovský

Normalizační lži

Návrh ministryně Benešové, aby v pětičlenné komisi, vybírající vrchního zástupce, byli tři členové z ministerstva spravedlnosti, navazuje na zastaralé právní myšlení, které si osobovalo, že moc výkonná zasahuje do moci soudní a též do správních struktur všech institucí, včetně církví. Totalitní juristé po roce 1948 ničili promyšleně demokratickou právní kulturu, jak rád svým straníkům připomínal ministr Alexej Čepička, za něhož někteří válčili, ale jak vyprávějí jiní pamětníci než filmoví, nebyla to vždy zas tak velká sranda.

Tak lze stručně shrnout zadání XXXI. synodu ČCE (2006) pro komisi „Cesta církve od roku 1945–1989. Nebyl to snadný úkol, protože některé materiály byly jen v archivech státních úřadů, a některé kvůli obavám z represe se do církevních archivů ani nedostaly. Některé byly uzavřeny v tzv. trezoru synodní rady, a díky heuristické aktivitě faráře Pavla Hlaváče se nakonec dostaly na světlo světa a jsou nyní k dispozici v archivu synodní rady. Dosti dokumentů jsme mohli prostudovat díky ochotě několika disidentů, kteří nás nechali nahlédnout do svých osobních archivů.

Paní ministryně Benešová je stále arogantní a považuje nás za děti, které nerozeznají rozdíl mezi žalobcem a soudcem, popř. tvrdí, že jsme placeni temnými silami. Nejsme děti a nejsme nikým placeni. K protestům nás vede naše svědomí a smysl pro společenskou spravedlnost. A navíc, máme za sebou dlouhou tradici učitelů občanské odpovědnosti.

Spravedlnost, exekuce a zázraky v mezilidských vztazích

Text: Lukáš 19,1–10

Tak o tom byli přesvědčeni izraelští autoři knihy Genesis. Proto připisují Bohu tvůrčí záměr zajistit spravedlivé společenské pořádky rozdělením lidstva do četných národů, rozrůzněných svými jazyky (Gn 10,5), jak připomíná rabín Jonathan Sachs. Mnohost jazyků není boží trest, nýbrž podnět k uvědomění si jinakosti sousedů blízkých i vzdálených a k využívání moudrosti cizích vzdělanců, jak dosvědčují biblické knihy Přísloví, Kazatel, Moudrost Šalomounova či některé příběhy knihy Genesis.

Apoštol Pavel považuje sexualitu za přirozenou výbavu člověka. Sám pro sebe ji sice vědomě a záměrně nekultivuje manželským soužitím, bere však vážně zvěst biblických podobenství, vyprávění, zaslíbení, písní i písní prorockých, a na rozdíl od převážně trestně právně uvažujících biblických legislativců považuje lidskou sexuální aktivitu za dar od Boha. Proto v jednom dopise pro církevní společenství tvrdí, že žena má své tělo pro svého muže a muž zase to své pro svou ženu.

Martin Luther se vysmál těm, kteří chtějí majestát Boha vypozorovat z přírody, z přirozeného přírodního řádu. Na Heidelbergské disputaci (1518) řekl, že božímu majestátu začínáme rozumět toliko skrze utrpení Páně a jeho kříž. Ve stejném století Jan Kalvín potvrdil Lutherovo rozpoznání o kříži a rozšířil jej žalmistovými slovy, že boží majestát poznáváme v přijetí odpuštění, což v nás vzbuzuje bázeň, která nás provází dalším životním během a pomáhá nám překonávat přirozené sklony k soběstřednosti a zatočenosti do svých a jen svých potřeb a nároků.

Každý starověký uzurpátor tvrdil, že ruší chaos a zavádí staré božské pořádky, tedy přirozený řád. Moderní autokraté nabízejí totéž. Zachraňují nás před krizí a učí nás hledět s nostalgií do vzorové minulosti. Spatřují tam imperiální říše, které se jejich přičiněním opět obnovují: Erdogan, Putin, Xi Jinping, Trump, Orbán, zastánci brexitu, rakouští monarchisté (2004), neonacisté, jak připomíná turecký novinář Elif Shafak.

Letos slavíme třicáté výročí pádu komunistické totalitní moci, ale je stále nutné uvádět na pravou míru názory, které ukolébávají mladší i starší generaci tvrzením, že to tehdy nebylo tak zlé, jak o tom svědčí i článek paní Aleny Wagnerové (Prot 10/18). Někde to skutečně nebylo tak zlé, ale někde to bylo děsivé.