Apoštol Pavel považuje sexualitu za přirozenou výbavu člověka. Sám pro sebe ji sice vědomě a záměrně nekultivuje manželským soužitím, bere však vážně zvěst biblických podobenství, vyprávění, zaslíbení, písní i písní prorockých, a na rozdíl od převážně trestně právně uvažujících biblických legislativců považuje lidskou sexuální aktivitu za dar od Boha. Proto v jednom dopise pro církevní společenství tvrdí, že žena má své tělo pro svého muže a muž zase to své pro svou ženu. Mají si tedy vrcholně vyhovět, přičemž Pavel nezdůvodňuje legitimnost jejich sexuální aktivity nutností početí. Někteří teologové, opírající se o církevního otce Augustina, přitom dodnes považují za legitimní jen ten sexuální akt, který nastartuje početí, ostatní akty jsou hříšným podléháním svodů těla. Dle Augustina (O obci Boží) žena nemá prožít slastný orgasmus, ale jen přijmout mužské semeno, a tím splnit své ženské poslání. Sám Augustin dlouhá léta nežil v manželství, ale postupně s dvěma konkubínami a s jednou zplodil syna. Po obrácení na křesťanství dodržoval celibát, takže velmi přesně věděl, co je orgasmus a co dodržování celibátu. Podivný požadavek frigidity ženy se tak stal průvodním znakem křesťanství po několik staletí. Pavel tedy zastává kladný pohled na sexualitu a souznívá s knihou Genesis, že sex není něco, za co bychom se měli stydět a co považovat za zvířecí pozůstatek lidského života. Z vědomí obdarovanosti erotikou tryská i svatební liturgie: Píseň písní. Ta zpřítomňuje radost tryskající z tělesně i duchovně prožívané vzájemné důvěry a krásy. Celibátník Jan Hus je v otázce sexuality poučen kladným pojetím biblických autorů a nabádá manžele v jednom kázání České nedělní postily k častému sexu, aby pak neuspokojení partneři neběhali za jinými příležitostmi. Podle Husa jde mezi manžely o činnost, do které zpovědníkovi nic není, a ten nemá právo jim zakazovat styk z liturgických důvodů. Tedy kvůli tomu, že je doba postní, adventní či jinak sváteční a že sexem se manželé diskvalifikují před Bohem a nemohou se stát legitimními konzumenty liturgie. Dle Husa v manželském sexu není nic, co by oddalovalo od Boha nebo zamezovalo v komunikaci s Bohem.
A celibát – jako úsilí o vědomou a záměrnou absenci sexu – chápe Hus jako církevní zvyk, a když se k němu zavázali, mají ho jakožto slib dodržovat. Samozřejmě věděl o moci sexuální touhy. Mnozí celibátníci se mu při zpovědi přiznali, že od sexu neupustí, ač ví, že propadají smrtelnému hříchu a porušují slib čistoty. Vizitační protokoly pražského arcijáhna z let 1379–1382 vykazují 197 případů porušení celibátu. V Anglii ve stejné době celibát porušovala jedna třetina kněžstva. V Čechách za porušení církevních řádů byly více než samotní kněží postihovány ženy i s dětmi celibátníků. Ti mohli po pokání zůstat v úřadu pod podmínkou, že se dále již nebudou stýkat se svou rodinou. A to jsme nahlédli jen do jednoho období. Nevíme, zda docházelo k zneužívání mladistvých kněžími. Církevní celibát si naordinovali ti, kteří považovali sex za nečistou součást člověka. Origenés se jako již dospělý mladík nechal vykastrovat, ale ve stařeckém věku doznal, že své tělo tím od erotiky zcela neočistil.
Zneužívání mladistvých kněžími je stejně trestné stejně jako u sekulárních učitelů a učitelek, otců či matek. Kněží a církevní právo nejsou víc než sekulární veřejnost. Obecná omluva je středověkým pokryteckým řešením, které opět chrání kněze a nestará se o úděl postižených. Církve podléhají stejným zákonům jako necírkevní instituce. A je výrazem sociální i teologické deviace, pokud církevní představitelé vyzývali oběti, ať si zajdou na policii, popř. k advokátovi, chtějí-li se svým případem něco dělat.