Každý starověký uzurpátor tvrdil, že ruší chaos a zavádí staré božské pořádky, tedy přirozený řád. Moderní autokraté nabízejí totéž. Zachraňují nás před krizí a učí nás hledět s nostalgií do vzorové minulosti. Spatřují tam imperiální říše, které se jejich přičiněním opět obnovují: Erdogan, Putin, Xi Jinping, Trump, Orbán, zastánci brexitu, rakouští monarchisté (2004), neonacisté, jak připomíná turecký novinář Elif Shafak.
Letos slavíme třicáté výročí pádu komunistické totalitní moci, ale je stále nutné uvádět na pravou míru názory, které ukolébávají mladší i starší generaci tvrzením, že to tehdy nebylo tak zlé, jak o tom svědčí i článek paní Aleny Wagnerové (Prot 10/18). Někde to skutečně nebylo tak zlé, ale někde to bylo děsivé.
Poměrně často slyšíme, že se někdo brání: „Proč bych to nedělal, je to přece přirozené!“ V případě sexuality hodně záleží na kultuře, v níž prožíváme své dětství, co považujeme za dovolené, co se nám zdá přirozené. Třeba marocký mladíček se brání, proč by nemohl sexuálně obcovat s ovcí, protože kozí období už má za sebou. Středověký cestovatel Marco Polo přizvukuje, že oslí období prožívali v asijských končinách mnozí obyvatelé až do poměrně vysokého věku.
Istanbulská úmluva se týká ochrany žen a dívek ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Stejná ochrana má být vztažena i na jiné možné oběti domácího násilí, děti, muže a seniory. Konkrétně se týká činů fyzického a psychického týrání, nebezpečného pronásledování, sexuálního násilí včetně znásilnění, sexuálního obtěžování, vynucených sňatků, mrzačení ženského genitálu, vynuceného potratu a vynucené sterilizace.
„Svou svíci zhasnu a přec rozsvítím tisíce jiných…“
Sto let od Prohlášení nezávislosti československého národa 18. 10. 1918
Autorem Washingtonské deklarace
je T. G. Masaryk, jak dokládá historická studie J. B. Kozáka (1968). Prozatímní vláda ve složení profesor T. G. Masaryk, Dr. Eduard Beneš a generál Dr. Rastislav Štefánik ji zveřejnila v Paříži 18. 10. 1918, a tím rozhodla, že nový státní útvar, založený a slavnostně vyhlášený 28. 10. 1918, bude republikou a nikoli monarchií.
Podle státního zákona o svátcích je památný den mistra Jana Husa státním svátkem pro všechny občany naší republiky, tedy nejen pro věřící, ale též pro ateisty, konzumní spotřebitele i vyznavače jiných náboženství. Všichni občané, včetně čekatelů na asyl, mají možnost si připomenout „státnický rozměr“ občanských činů Husa a jeho příznivců.
psané z cely smrti, jsou prosvětleny evangelijní spiritualitou, studiem Masarykových Ideálů humanitních a Světové revoluce. Zejména kniha posledně jmenovaná vybízí k zápasu o uskutečňování demokratických principů ve prospěch všech lidí. Této zvláštní nábožensko-občanské spiritualitě nejlépe porozumíme s pomocí bakaláře teologie Jana Husa. Masaryk ho uznával jako intelektuální i mravní autoritu a zasloužil se o to, aby 6. červenec, památný den Jana Husa byl uzákoněn jako státní svátek.
Jako čerstvý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (1977) a zároveň ještě čerstvější „bezsouhlasník“ (bez státního povolení k vykonávání kazatelské činnosti) a proto jako sanitář a pomocná síla sester na operačním sále druhého ortopedického oddělení u svaté Anny v Brně jsem záhy pochopil, že lidská nahota nemá jen erotický rozměr. Při předoperačním očišťování pacientů mi připadalo, že jejich nahota zrcadlí obavy a bezmoc. Krása a síla ustoupily do pozadí. Jejich těkající oči prozrazovaly úzkostné očekávání, jak to dopadne.
Chci podpořit Petra P. Payna (Protestant 3) – když tvrdí, že horizontem spravedlivého trestu je přivedení provinilého k pokání, tj. k proměně chápání své existence.