Tak lze stručně shrnout zadání XXXI. synodu ČCE (2006) pro komisi „Cesta církve od roku 1945–1989. Nebyl to snadný úkol, protože některé materiály byly jen v archivech státních úřadů, a některé kvůli obavám z represe se do církevních archivů ani nedostaly. Některé byly uzavřeny v tzv. trezoru synodní rady, a díky heuristické aktivitě faráře Pavla Hlaváče se nakonec dostaly na světlo světa a jsou nyní k dispozici v archivu synodní rady. Dosti dokumentů jsme mohli prostudovat díky ochotě několika disidentů, kteří nás nechali nahlédnout do svých osobních archivů. Některé materiály, např. německy psané originály dopisů ze Světové rady církví v Ženevě, které měly být v archivu synodní rady v Jungmannově ulici, jsme ke svému překvapení a zděšení nalezli v archivu ministerstva kultury československé republiky. Některé materiály jsme studovali v archivech státní bezpečnosti, např. disertační práce policejních důstojníků, kteří zpřehlednili strategické působení tajné policie (Stb) v náboženských společnostech a církvích, včetně židovské obce. Některé materiály nám byly zpřístupněny knihovnou Libri prohibiti (Jiří Gruntorád) jiné Institutem pro studium dvou totalit (Pavel Žáček). Materiálů jsme měli dost a o pramenech bezpečnostních složek jsme nemohli říci, že by to byly jen samé úlety policejních či estébáckých primitivů, ač přece tu a tam některé dokumenty vskutku o velkém vzdělání autorů nesvědčily.
Komise měla možnost své badatelské výsledky publikovat v knižnici Studijní texty Českobratrské církve evangelické a nyní byl publikován poslední devátý díl Cesta církve IX, Praha 2019. Setkáme se zde s medailonky faráře a člena Charty 77 J. Z. Dusa; agrotechnika, synodála, mluvčího Charty 77, člena VONS Jana Litomiského; faráře, signatáře Charty 77 Jana Šimsy a faráře Jana Kellera, signatáře Charty 77. Bohužel se nedostalo na mnohé pozoruhodné osobnosti ani v tomto devátém díle, a zřejmě se již ani v budoucnosti nedostane, protože letošní synod členům komise „Cesta církve 1945–1989“ poděkoval za dokončení úkolu zadaného XXXI. synodem. Leč jeden projekt, na němž se také spolupodílel farář Pavel Hlaváč, zůstal zatím nedokončený. Editor Jiří Lach přislíbil dodat počátkem roku 2019 knihu pamětí Františka Laichtera „Svědectví o umlčené kulturní epoše, kus nakladatelské historie“, zatím ji však nedodal.
Možná, že mladší generaci se nejeví období 1977–1989 příliš interesantní. Jde ovšem o dobu, které na nás stále nějak doléhá. Zcela konkrétně aktivitami agenta a premiéra Andreje Babiše, který svou politickou i hospodářskou kariéru nastartoval právě za totality. Používá strategií a taktik, kterým se naučil právě za totality. Například jeho pojetí státu, jako dobře fungující firmy, nese stopy této éry, protože strukturně odpovídá strategii komunistického ovládání společnosti mediálními i politickými nástroji. Nebere se ohled na práva a povinnosti občanů, popř. na úsilí o společné blaho, ač komunistická strana se úsilím o společné blaho zaklínala téměř každodenně, nakonec z tohoto úsilí profitovali pouze vyvolení z vládnoucí komunistické „elity“. Čtenář vyučený proslovy na Milionu chvilek pro demokracii bude proto číst Cestu církve s užitkem, a bude spatřovat paralely mechanismů manipulace a někdy i případy svévolného obcházení zákonů státně správním mechanismem.
Uvnitř naší církevnězpytné komise probíhala podnětná a bouřlivá debata. Pamětníci totality i mladíci, duchovně vyzrálí ve svobodné společnosti, zpracovávali svá témata z rozdílného úhlu pohledu. Některé problémy zůstaly nedořešené, např. zda byla či nebyla v období totality naše církev duchovně rozštěpena.
Někteří z nás do Cesty církve psali povzbuzeni dopisem XXVII. synodu z 20. 6. 1991 (Cesta církve, Dokumenty, s. 189): „Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury Komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“
Některé texty se rodily s „bázní a třesením před tváří Hospodinovou“ (Pavel Hlaváč, Českobratrská církev evangelická a Státní bezpečnost), aby nedošlo k totálnímu odsouzení některého člena církve a na druhé straně, aby se nepokračovalo v sofistikovaném mlžení a zatajování závažných nespravedlností církevních i státně-správních. Protože, ruku na srdce, naše církev se nevyrovnala s minulostí. Ani slavnostní shromáždění ke stému výročí v Obecním domě se nepokusilo poděkovat umlčovaným členům církve za nacistické totality, ani nebyla vyjádřena vděčnost diskriminovaným za komunistické totality, že oni velmi přispěli k tomu, aby českobratrství se duchovně nevyprázdnilo a církev neskončila jako spirituálně rozmělněné společenství, které nespojují nové společné písně a vyznání. Proto v rubrice Dokumenty – jako výraz vděčnosti církevním vyznavačům totalitního období – se čtenář seznámí i s některými texty písní Miloše Rejchrta a Svatopluka Karáska, popř. se synodním provoláním z roku 1969 „Synod svému národu“, z něhož zaznívají evangelijní a nikoli nacionalistické tóny. Dokument vyzývá k rozhovoru mezi národy, navzdory faktu okupace spřátelenými armádami Varšavské smlouvy, tj. pod velením sovětského Ruska.
Také možná čtenáře příjemně překvapí teologická závažnost Zásad ČCE (1968) pro ty, kteří byli za totality umlčováni. Zpětně viděno, smíme se odvážit říci, že právě díky Zásadám naší církve mohla samizdatová a umlčovaná část Českobratrské církve evangelické rozkvést do pozoruhodného tvaru, o němž je knižnice Cesta církve prvním a zdá se, že i posledním svědectvím.