Slovesa myslet a věřit stojí v titulu knihy – rozhovoru s Paulem Ricoeurem. Skrývá se za nimi téma rozhovoru filosofie s biblickou teologií. Rozum se neobrací proti víře. Rozum se nevyčerpává pouhým rozumováním a víra slepě nedůvěřuje. Běží zde o nepřestávající rozhovor filosofické tradice s biblickým kánonem, tak lze zjednodušeně shrnout celoživotní myslitelské úsilí protestantského filosofa Paula Ricoeura, který po dlouhá léta přednášel na Divinity Scholl v Chicagu na katedře filosofické teologie, založené Paulem Tillichem (s. 73).
Ricoeur odpovídá na otázky dvou jiných myslitelů (F. Azouvi a M. de Launay). Proto nejde jen o pouhé vzpomínání, ani zpověď, nýbrž o rozhovor, který stopuje a zkoumá zápletky i rozuzlení jeho myslitelských období, příběhů rodinných příslušníků i života spojeného s vyučováním filosofie ve Francii i v USA. Prozrazuje na sebe své politické omyly i svou rektorskou neústupnost vůči policejnímu zásahu při studentských bouřích v Paříži roku 1968.
Dozvídáme se o výhodách i nevýhodách amerického středoškolského a vysokoškolského „systému“. Ricoeur se zabývá problémem náboženské výchovy ve škole (s. 166), problémem islámského pohledu na západní civilizaci (s. 170).
Českobratrští sympatizanti i odpůrci církevního soudu si měli se zájmem prostudovat oddíl věnovaný právu a spravedlnosti (s. 151–162). Poučeni Ricoeurem snad pročistíme i svou řeč na konventech a synodech, a budeme vědět, na jak tenký nebo silný led vstupujeme, začínáme-li diskutovat o církevním soudu.
I ekumenicky je P. Ricoeur prozíravým myslitelem. Váží si nesmírně některých svých římskokatolických souputníků, nicméně ví, že rozdělení církví není otázkou teologických disputací na základě biblických textů o jednotě církve, nýbrž otázkou církevně správních problémů a především otázkou autority. Z dějin na ni slyšíme dvě základní odpovědi, a ty jsou příčinou rozdělení církve. Ricoeur se nezajímá o instituční ekumenismus, protože věří, že „křesťanství je svým původem i určením pluralitní. Asi proto jsem se nestal katolíkem. Katolictví je mi blízké, jako je člověku blízký dobrý soused. Prožívám to na dvou úrovních: jednak na úrovni místní, v sousedském vztahu našich farností, jednak na úrovni intelektuální, při exegetické, teologické a filosofické práci.“ (s. 210)
Z filosoficko-teologického rozhovoru inspiruje rozpoznání jedinečnosti biblického myšlení. Na rozdíl od gnostiků a mystiků 20. století Ricoeur biblickému myšlení přiznává svébytnost. „Dospěl jsem k tomu, že existuje biblické myšlení, i když se s ním setkáváme v jiném jazykovém systému, než který představuje filosofie… Proroci, pořadatelé mojžíšovských a jiných tradic, prostě předávají jiný způsob myšlení (a bytí), způsob nefilosofický, který přímo vyzařuje z „výroků“ mudrců Orientu, k němuž Hebrejci patří.“ (s. 189)
Ricoeur s Hannou Arendtovou podotýká, že peklo je politická kategorie vymyšlená pro ovládání lidí (s. 196). (S podobnou argumentací se setkáváme u Mikuláše Biskupce v Táborské konfesi.) „Dosavadní popisy pekla jsou směšné ve srovnání s hrůzami Osvětimi, bez paradoxu lze říci, že peklo bylo historicky překonáno. Kdesi se mi zalíbilo, možná mne i přesvědčilo, co řekl Karl Barth, totiž že pokud peklo existuje, pak pro nikoho: ani pro nevěřícího, ani pro věřícího, neboť z pekla byli oba vykoupeni. To je paradox hodný zamyšlení.“ (s. 196).
Provokativní se staví i vůči protestantské straně, přemýšlí-li o vztahu morální filosofie a náboženství a o možném průniku obou rovin: „Z hlediska filosofického mohu jít hodně daleko v myšlence priority druhého a mnohokrát jsem řekl, že pro mne etika znamená usilovat o dobrý život s druhými a pro ně ve spravedlivých institucích. Tato pozorná usilovnost předpokládá, že navzdory všemu kulturnímu pesimismu věřím v lidské zdroje dobroty, podobně jako anglosasští filosofové 18. století, kteří se pokoušeli formulovat proti Hobbesovi, že člověk není člověku jenom vlkem, že milosrdný soucit opravdu existuje. Ovšem to jsou city velmi křehké a jednou z funkcí náboženství je ujmout se jich, svým způsobem je rekodifikovat, ať již v linii Deuteroizaiáše, nebo v linii evangelijního podání Kristovy smrti.“ (s. 201).
F. Azouvi, M. de Launay – Paul Ricoeur
Myslet a věřit
přel. Miloš Rejchrt, Kalich Praha 2000.