Stavím vedle sebe dvě dějinná období (padesátá léta a normalizaci – viz Protestant č. 4), jelikož na sebe navazují dějinně i personálně. Režim po roce 1968 je zásadně totožný s tím, který tady byl od roku 1948. Po dobu své existence režim procházel různými modifikacemi, jeho totalitní charakter ovšem zůstal až do listopadu 1989 totožný.
V úvodníku Jiřího Šamšuly v Protestant 4/2024 se k nerozeznání promíchalo Boží slovo se slovem lidským.
Zveřejňujeme texty, jejichž autoři reagují na Prohlášení o manželství, jež veřejnosti v souvislosti s přijímáním zákona o manželství stejnopohlavních párů adresovali někteří představitelé českých církví
Na text Tomáš Bíska z Protestanta 1 poslal reakci M. Zikmund. Nechtěli jsme ho otisknout bez komentáře, a děkujeme M. Rejchrtovi, který se odpovědi ujal.
Současnou diskusi o povaze totalitního systému údajně zvrátila ve svůj prospěch metoda tzv. revizionistů, kteří poukazem na všední život a zájmy většinové společnosti nalezli jakousi legitimitu tehdejšího režimu…
Petru Moréemu (Prot 7/20) se podařilo kouzlo nechtěného, když táhne paralelu mezi „provokující“ debatou německých historiků a sociologů o podílu německé společnosti na existenci nacistické říše a podle něj obdobnou debatou o podstatě normalizačního režimu u nás.
Rád bych poděkoval za připomenutí Charty 77 a přidal pár řádků k reflexi nad jejím odkazem i tehdejším společenským koloritem. V odstupu více než čtvrtstoletí po obnovení demokracie nemohu začít jinak než otázkou, zda je možné vést odpor vůči ideologii marxismu-leninismu s respektem k tehdejší Ústavě a platným zákonům?
Text: Zjevení 1,9–20
Bratři a sestry,
Možná více než samotný dopis-manifest, podepsaný Milanem Balabánem, Věrou V. Tydlitátovou a Josefem Blahou, mě zaujala odezva, uveřejněná v Protestantu 10/97. Nedá mně to, abych nezareagoval.