Mt 22,15–22
Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Sestry a bratři,
najdeme v Bibli odpovědi na všechny současné otázky? Ne. Bibli nemáme, abychom z ní jen vyzobávali odpovědi, ale abychom s její pomocí sami odpovídali na výzvy, které přicházejí. V Bibli nenajdeme radu na všechno, co přináší současný svět. Nicméně Boží slovo je dost silné, aby do tohoto světa vlilo světlo a ukázalo, na čem stavět a jak se k čemu postavit.
Nenechme se zmást tím, že spoustě věcem nerozumíme. Pořád bude docházet k tomu, že naše představy a plány něco zkomplikuje. Sám Ježíš to mnohokrát zažil, jak dokládá i tento příběh. Pohyboval se mezi lidmi, kteří jen čekali, až udělá chybu, kteří na něj strojili léčky, aby ho mohli zlikvidovat nebo alespoň zkompromitovat. Musel proto přesně vážit slova, aby se nedala překroutit a zároveň vynesla to podstatné. Jako i v tomto případě. „Co je císařovo, patří císaři, co je Božího, patří Bohu.“ Strohé a výstižné. Z Ježíše si můžou vzít příklad výrobci reklamních sloganů.
Na druhou stranu, jak je Ježíšova odpověď krátká, přímo vybízí k tomu, abychom ji dopověděli. Dovysvětlili, co tím všechno myslí. A to je vlastně dobře. Vždyť slyšíme Boží slovo, abychom je nechali v sobě působit, na ně odpovídali a domýšleli ve svém životě.
Rozhovor vzešel z otázky, jestli je dovoleno dávat daň? V té době taková otázka skrývala léčku, jelikož zaslíbená země přece patří Hospodinu, ne císaři. Byl to pokus o provokaci: budeme poslušní císaři nebo Bohu? V naší době to vnímáme jinak. O tom, jestli platit daně, se nediskutuje, nanejvýš, v jaké výši. Pokud nemáme tolik prostředků, že se daním vyhneme přes offshorové společnosti.
Ježíšova odpověď mohla v různých dobách vyznít pokaždé trochu jinak, podle momentální situace. Ale ve svém jádru mluví jasně: Dejte císaři (státu), co mu náleží, a stejně to, co patří Bohu. Není to opatrné lavírování, úlitba jedné či druhé straně, aby Ježíš vybruslil z léčky. Jde mu o obojí: o autoritu politickou i duchovní. Obě jsou důležité. A je jen dobře, když se nezaměňují a obě moci jsou oddělené. Víc tu řečeno není, Ježíš je velmi stručný. Tím nás ponouká, abychom některé věci dopověděli sami.
Daň císaři
Ať je na minci jakýkoliv obraz, ať je naším císařem či prezidentem kdokoliv, dávejme, co mu náleží. Nehleďme přitom na osobu. O Ježíši bylo řečeno, že nehledí na tvář, že nebere ohled na postavení toho či onoho, ale přijímá všechny stejně. A my máme stejně přistupovat ke státu. Dávat mu, co mu patří, bez ohledu, kdo je jeho zvoleným představitelem. V názorech na lidi, kteří kandidují ve volbách, se budeme často lišit, to je normální. O co tady jde, je, jaký vztah máme k instituci státu. Dávat, co mu patří, platit daně – v tom je jak poslušnost vůči zákonům, a snad i něco navíc. Dáváme daň, aby stát fungoval efektivně, abychom se mohli spolehnout na všechny služby, které poskytuje. Abychom se mohli se svým státem ztotožnit. Důvěra nás, občanů k institucím není nic samozřejmého, zvláště v naší zemi. Taková důvěra je projevem vyspělé společnosti a příslibem pro její klidný vývoj.
V Ježíšových slovech na adresu císaře slyším víc než nezbytnou úlitbu mocným. Nejen zaplaťte daň a pak se stáhněte do soukromí. Můžeme dávat mnohem víc. Apoštol Pavel píše, že politická moc je zřízena Bohem, je projevem Božího řádu. Je nezbytná pro dobré fungování společnosti a proto je na místě se o ni zajímat. Nejen dávat daň, ale, jak píše Pavel v 1Tim 2, konat prosby, modlitby, přímluvy za všechny lidi, za vládce, kteří mají v rukou moc. A máme-li se za ně modlit, tak nám leží na srdci, zajímáme se o ně a třeba dáváme i veřejně najevo, jak má být moc uplatňována, nebo je-li zneužívána. K tomu jako občané a křesťané máme co říct. Dávat státu, co mu patří, a leccos navíc v podobě modliteb a občanského zájmu. Stát i císař to potřebují.
Podaří-li se udržet důvěru mezi státem a jeho občany, jsem přesvědčený, že se potom nebude tolik dařit různým konspiračním teoriím, jako například teď okolo očkování proti covidu. Důvěra vede k tomu, že přijímáme za svá různá opatření, neremcáme a nehledáme, jak je obejít. Nařízení, vydávaná státem, mají svá opodstatnění, třebaže se nám nemusejí zamlouvat. Pozitivní vztah ke státu tak přináší prospěch všem. U nás to, žel není samozřejmé. Proto jako křesťané berme Ježíše za slovo, dávejme císaři, co je jeho, modleme se za ty, kdo drží moc, sledujme, není-li zneužívána, a buďme vděční za všechny instituce, zajišťující řád, právo a spravedlnost. A tak se jen neptejme, co nám má stát dát, ale taky, co my jemu můžeme dát. Není toho málo.
Daň Bohu
Tady platí něco podobného. Pozitivní a aktivní vztah k Bohu přináší prospěch všem. Ne, že bych dával rovnítko mezi císaře a Pána Boha. Ani Ježíš to nedělá. Jako stát něco vyžaduje, tak i Bůh něco žádá. Císaři dáváme minci s jeho obrazem. Bohu dáváme vlastně totéž, sebe sama – byli jsme přece stvořeni k Božímu obrazu, který v sobě neseme. A jako takoví, s celým srdcem, celou duší a svědomím patříme Bohu. Nic méně mu nemůžeme dát. Vezměme i tady Ježíše za slovo. Dávejme Bohu, co mu patří. Kdekoliv otevřeme Bibli, vidíme, jak se Bůh vydává pro nás, pro člověka, a nechceme, aby naše odpověď byla polovičatá. Jen chvilku po tomto rozhovoru Ježíš vystihnul, jak naše odpověď má vypadat: „Miluj Hospodina celým svým srdcem, celou duší a celou myslí. A miluj svého bližního jako sám sebe.“ K takovému obrazu jsme byli stvořeni. Bohu nemůžeme odevzdávat méně než sebe sama.
A to má podobný účinek, jako u daně císaři. Ukotvení v Bohu, darovaná víra, důvěra a pokoj vedou k tomu, že různá „opatření“ přicházející ze shora, od Pána Boha, jeho přikázání a zaslíbení bereme vážně, přijímáme je pro své dobro, aniž bychom hledali, jak je obejít. Dáváme-li Bohu, co mu patří, nejsou to jen slova našeho vyznání, naše předsevzetí nebo úmysly. Jdeme za Ním se vším, jací jsme, se svým obdarováním i svými nedostatky, s nadšením i s obavami, s chutí i s občasným znechucením. Dávejme to všechno Bohu, v modlitbě i v konkrétní službě ve sboru. Bůh sám není instituce jako císař či stát, ale tvoří z nás, ze svého lidu instituci své církve. A cokoliv pro ni děláme, dáváme Bohu. Zní to nezvykle, ale je to tak. Odevzdáváme-li své srdce Bohu, odrazí se to v celém sborovém společenství, v jeho duchovní i hmotné stránce, v jeho fungování i vyzařování navenek.
Bratři a sestry, takový postoj, ke kterému nás vede Ježíš, přináší zkušenost, že kdo dává, ten mnohokrát víc přijímá. A tak se na prvním místě neptejme, co může či má dát Bůh nám, ale co my dáváme Jemu. A potom můžeme očekávat, že Jeho obraz v nás bude mnohem jasnější než ten císařův na zlaté minci. Amen