Současnou diskusi o povaze totalitního systému údajně zvrátila ve svůj prospěch metoda tzv. revizionistů, kteří poukazem na všední život a zájmy většinové společnosti nalezli jakousi legitimitu tehdejšího režimu a jejichž interpretace komunistické vlády je drsnější oproti pohledu „konzervativních“ účastníků diskuse. Zdeněk Bárta, třebaže píše o potřebě pokání, tato odlišná stanoviska ještě víc rozevírá, když jim přičítá protikladná epistemologická hodnocení. Na jedné straně vyzdvihuje geniální počin historika Petera Moreé, který píše v intenci jednoho z představitelů revizionistů, na straně druhé hodnotí přístup konzervativců jako lež, ovšem bez jakýchkoliv dokladů. V čem je revizionistický pohled drsnější a pravdivější? Že si uvědomíme svou účast na tehdejším systému a spoluodpovědnost za jeho tak dlouhé trvání? Velká část společnosti v tom opravdu jela, z nadšení, s donucením nebo jen tím, že se neozvala a starala se o svůj soukromý život. To tak bylo v různých obměnách po celou dobu komunistického režimu, to přece není nic objevného. Takový pohled snad přispívá k diferencovanějšímu zhodnocení režimu, aniž by to něco měnilo na jeho totalitní povaze.
Je pravda, jak píše Zdeněk, že k vlastní odpovědnosti za chod totalitní mašinérie jsme se moc nepřihlašovali a vždy nám byla bližší role oběti, kterou máme snad v národních genech. Myslím, že nás to trefně popisuje, i to, že pojem národa jsme vybrušovali negativně: proti Habsburkům, Němcům, jedna třída proti druhé, potažmo proti EU a jistě že za to nemohli jen komunisté. Ti to využili, když podpořili poválečnou potřebu očisty od národnostních menšin, především Němců a Maďarů, kterou záhy na to přetavili v očistu od „reakčních živlů“, tedy všech, kdo nešli s nimi. Nicméně svou neblahou roli při poválečné purifikaci sehráli mnozí demokratičtí politici, včetně Milady Horákové a především prezidenta Beneše. Lid volal po pomstě za všechna příkoří od Bílé hory až po konec okupace, což byla voda na mlýn všem, kdo v sobě chovali mindrák z dřívější nečinnosti a odevzdanosti. To všechno napomohlo komunistům velmi snadno získat moc a mohli pak razit tezi, že je národ za nimi, respektive oni jsou jeho vedoucí vrstvou.
O participaci značné části společnosti na komunistické vládě, ať z jakékoliv příčiny, se ale polemika nevede. To žádný soudný historik neopomíjí. Musím se ohradit proti tomu, co píše Matěj Spurný, kterého Zdeněk cituje, že „výrazná část intelektuálních elit je přesvědčena o singularitě našeho českého utrpení v éře státního socialismu…“. Kdo takové tvrzení může doložit? Že je to jen jakýsi autorův ideologický konstrukt, o tom svědčí další část jeho výpovědi, kdy staví proti sobě „analytické vědecké zkoumání“ a proti tomu „závazný narativ vycházející z apriorních soudů“. To nemůže nepřipomínat neomylnost komunistických ideologů zaštiťujících se vědeckým učením marxismu-leninismu, vůči němuž všechny ostatní teorie byly nutně podřadné, nevyhovující, případně nežádoucí.
Je faktem, že mnozí lidé komunistickou vládu podporovali, nebo se s ní smířili. Nicméně hledat v tom legitimitu režimu je zcela zavádějící. Obdobná diskuse v Německu napomohla k hlubšímu a skutečně drsnějšímu pochopení toho, jak byla tehdejší společnost propojena s nacistickým režimem, s tím výsledkem, že režim byl odsouzen jako zločinný. Trvalo sice řadu let, než se toto pojetí zažilo napříč společností, ale vedlo k obdivuhodné kultivaci a stabilitě demokratického systému Spolkové republiky. Revizionistické příspěvky v případě české společnosti využívají obdobného splývání společnosti s režimem k přehodnocení dosavadních pokusů o vyrovnání s totalitním režimem a objevují jeho jistou legitimitu. Údajně na základě pramenného výzkumu života a zájmů normálních lidí, čímž podle nich narušili bipolární hledisko prosazované konzervativci, kteří stavěli proti sobě zlý režim a utlačovanou společnost. Možná takový akcent v některých historických dílech byl, nicméně jeho doplnění o nový náhled na samotné povaze režimu nemůže nic změnit. Stále šlo o režim mající monopol na moc exekutivní, legislativní i soudní, stejně tak bylo pod jeho kontrolou hospodářství a vlastnictví, a o svobodě vyjadřování, vyznání či cestování nemohla být řeč vůbec. V kontrastu s německou debatou je výsledkem revizionistických pokusů jen zamlžení podstaty režimu a exkulpace viníků s tím, že jsme si za ten historický průser vlastně mohli všichni.
Slovo legitimita se v této debatě stalo téměř zaklínadlem, nebo motykou, kterým se někdo pokouší vyhrabat rozhodující argument pro svá tvrzení. V očích jeho uživatelů koncentrace moci v rukou jedné strany nemá takovou váhu jako každodenní potřeby a požadavky lidí a jejich úsilí o zabezpečení všednodenního, klidného života. Korunu tomu nasadila paní Muriele Blaive, když napsala: „Osobně jsem pozorovala, že většině lidí je jedno, v jakém režimu žijou, pokud mají minimální životní úroveň, můžou zabezpečit rodinu a mají k tomu ještě něco na rekreaci.“ Není nad upřímnost: Hlavním kritériem je zajistit své osobní potřeby, co je nad to, nás nemusí pálit. Tyto pokusy zakládat legitimitu na takto pojaté loajalitě obyvatelstva opomíjejí základní hodnoty, které teprve umožňují o legitimitě mluvit. Jak píše filosof Emanuel Rádl: „Tuto jest třeba vyložit důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obránci demokracie přehlížejí: …posledním slovem v demokracii není ‚lid‘, ani ‚většina‘. Nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky; hlasování lidu jen prostředkem…“ Jde o to, zda ten který režim zajišťuje a garantuje občanům právo, spravedlnost a svobodu, bez ohledu, jestli patří k většině či menšině. Těmito hodnotami se zakládá legitimita, nikoli vynucená poslušnost nebo zajištění klidu a svých požitků uvnitř vlastních stěn. V tomto smyslu se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu č. 14/1994: „Naše nová ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti… Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně-racionální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoli, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Jakýkoli mocenský monopol vylučuje ze sebe sama demokratickou legitimitu… Proto ani kontinuita práva neznamená uznání legitimity komunistického režimu. Nelze tvrdit, že legitimní je každé jednání či chování, pokud nepřekročí rámec daný zákonem, protože legalita se tím stává utilitární náhražkou za chybějící legitimitu.“
Snad nebudeme považovat soudce Ústavního soudu za ty, kdo by usilovali o politické posty nebo je jiným nahrávali. Jestli to není spíš tak, že právě nástup revizionistů pomáhá v očích veřejnosti bagatelizovat prezidentovy pikle s Ruskem a Čínou, podobně i estébáckou historii současného premiéra. Ať tak či onak, v každém případě kritické zkoumání doby nesvobody a označení totalitního režimu zločinným je na místě, aniž by to nutně znamenalo jasnou čáru mezi vládnoucími a utiskovanými; leckdo by se našel na obou stranách. Jen neretušujme rozdíl mezi demokracií a totalitou, protože by s tím šly do háje i hodnoty, na kterých je postavená naše současná společnost.