Zveřejňujeme texty, jejichž autoři reagují na Prohlášení o manželství, jež veřejnosti v souvislosti s přijímáním zákona o manželství stejnopohlavních párů adresovali někteří představitelé českých církví (viz Christnet.cz), a připojujeme reakci M. Zikmunda na rozhodnutí synodu o žehnání stejnopohlavním svazkům (viz Pt 6/23).
Představitelům a zástupcům českých církví, signatářům prohlášení určeného veřejnosti z 8. 7. 2023
Sestry a bratři,
ve svém prohlášení definujete manželství jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“. S touto formulací, která je v podstatě citací z Občanského zákoníku (§ 655), se ztotožňuji.
S ostatními tezemi a myšlenkami vašeho prohlášení se ztotožnit nemohu. Např. tvrdíte, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“. Předcházející větou jste se však přihlásili k myšlence, že manželství zakládají lidé, což se podle zákona děje ve chvíli, kdy náležitým způsobem vysloví svůj souhlas s uzavřením smluvního vztahu. Z vašich dvou vzájemně si odporujících tezí přijímám tu první, že dnem založení manželství je den uzavření sňatku, nikoli šestý den stvoření.
Odkaz na biblický verš (Gn 1,27) „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ je mimoběžný, neboť tento text nepojednává o založení institutu manželství, nýbrž o tom, že muž a žena dohromady jsou člověk.
Hlavně mne ale zaráží, že věcnou argumentaci nahrazujete citací veršů z Písma svatého, což by snad bylo přijatelné v debatě uvnitř nějakého církevního společenství, ale v prohlášení určeném většinové nábožensky lhostejné společnosti se tím vyvolává přesně to, čemu chcete zamezit, totiž „různé asociace a zmatky“.
Vámi vykreslený charakter manželství založený na spekulaci o „komplementaritě mužského a ženského prvku“ předkládáte jako výplod křesťanského učení, daného v Písmu svatém. V Bibli se však nikde o žádném mužském a ženském prvku nepíše, natož o nějaké komplementaritě. Tvrdíte, že „některé věci jsou pevně dané a neměnné“. Nevím o ničem z našeho lidského světa, co by se neměnilo, toliko Hospodin se nemění, on je skála věků a jeho milosrdenství je věčné.
V dnešním světě se převratně mění mravy a vzorce chování, které jsem i já vnímal větší část svého života jako pevně dané a zakotvené v křesťanské tradici. Radikálně se v posledních letech proměňuje pohled na smysl manželství. Dokladem toho je Švýcarsko, jehož ústava začíná formulí „Ve jménu Boha všemohoucího“. V roce 2022 byl na základě referenda (64 % hlasů pro) v této křesťanské zemi novelizován občanský zákoník, který nyní umožňuje uzavřít manželství i stejnopohlavním párům. Švýcarsko se tak stalo třicátou zemí na světě (od té doby přibylo dalších pět), která zrušila podmínku, že manželství mohou uzavřít jen muž a žena. Tento trend, bořící navyklé představy o tom, co je „normální“ a “přirozené“, je celosvětový a nepochybuji, že prosadí změnu Občanského zákoníku i u nás.
Patřím k těm, kdo své manželství vděčně přijímají jako dar od Boha a větší část života je ani nenapadlo, že by slovo „manželství“ mohlo někdy označovat i jiný svazek než ženy a muže. „Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o církvi“, tento apoštolův výrok jsem nikdy nedokázal přesvědčivě vyložit, ale vždy jsem v něm slyšel pokyn, abych i své manželství přijímal jako dění, jehož význam přesahuje můj rozum i mé prožitky.
Vím však, že tato osobní zkušenost je nepředatelná, zmiňuji se o ní s ostychem, jako argument ve veřejné debatě neplatí. Jak účinně přispět k valorizaci manželství jako takového a solidních mezilidských vazeb vůbec, to stále nevím, ač jsem se o to celý život snažil. Vím ale jistě, že strašením se nedosáhne ničeho a váš výrok „kde se rodina rozpadne, rozpadne se i stát“ možná někoho překvapí, nikoho ale k nějakému pozitivnímu úsilí nepřiměje. Mezi rozpadem rodin a států není žádná prokazatelná souvislost, však se doposud nerozpadla ani Česká republika, kde se „tradiční“ rodina stává menšinovým úkazem, neboť se rozvádí cca 50 % manželství a téměř polovina dětí se rodí mimo manželství. Nevěrohodně působí vaše moralizování také proto, že mezi signatáři vašeho prohlášení jsou muži, kteří se rozvedli a rodina se jim rozpadla.
Specifikum křesťanského manželství vidím v tom, že společnou budoucnost přijímají manželé jako dar od Boha, který nás miluje a svou smlouvu dodržuje, proto i oni slibují svou smlouvu dodržet. Emočně i teologicky si manželství spojuji se svazkem muže a ženy. Uznávám ale, že povinnosti a práva, kterých se muži a ženě v politicky organizované společnosti dostává uzavřením manželství, jsou přenosná i na jiné formy vztahu, pakliže o tom zákonodárce rozhodne. A rozhodne-li, že i označení „manželství“ na ně přenese, podřídím se.
Těm, kdo zjistí, že dvěma je lépe než jednomu a rozhodnou se veřejně zavázat k soužití ve vzájemné lásce, úctě a věrnosti, bych s radostí a s dojetím ochotně požehnal. Nejsa již v činné službě, přenechávám tuto služebnost jiným představitelům církve a neztrácím naději, že to jednou bude i někdo z vás.
S bratrským pozdravem
Miloš Rejchrt, evangelický farář v.v
Dopis patriarchovi CČSH
Bratře patriarcho, začátkem letních prázdnin se Váš podpis se objevil pod takzvaným „Prohlášením zástupců církví k manželství“ (dále jen „Prohlášení“). Na konci července následovalo Vaše delší vyjádření k problematice na titulní stránce Českého zápasu. V mezičase se podpisem k „Prohlášení“ z vedoucích autorit naší církve připojil ještě pražský biskup David Tonzar. S farářem Milanem Vostřelem jste tedy první ze tří osobností Církve československé husitské, které „Prohlášení“ podepsaly.
Váš podpis, stejně jako podpis bratra biskupa, vnímám jako zásadní pochybení ve funkci vedoucích pracovníků církve a porušení jejích demokratických principů. Domnívám se, že bratr biskup David Tonzar spíše následoval Vašeho příkladu a žádné další vyjádření prozatím neuveřejnil, proto se svým dopisem oslovuji prioritně Vás. Jsem toho názoru, že právo podepsat „Prohlášení“ měl jen bratr Vostřel. Při dodržení pravidel parity zastoupení duchovních a laiků v praxi naší církve jeho podpis reprezentuje polovinu názorového směřování jeho vlastního sboru. Na tuto pomyslnou polovinu názoru má plné právo, jakkoli můžeme pochybovat nad tím, zda je v souladu s liberální orientací CČSH. S Vaším podpisem, jakožto patriarchy, je to ale, jak soudím, zcela jinak. Podepsán jste jako patriarcha, reprezentativní představitel naší církve. Nejde tedy jen o publikování osobního názoru, nejde o jeden názor jednoho duchovního CČSH. Váš podpis byl přece uveřejněn mezi signatáři hned na druhém místě za arcibiskupem Graubnerem a je následován dalšími podpisy biskupů a zástupců dalších církví. Společnost tedy Váš postoj automaticky vztáhla na celou CČSH (to tvrdím dle reakcí, kterých se mi osobně dostalo).
K čemu ale CČSH tímto byla připojena? Podle všeho k postojům, které jsou chatrně teologicky argumentované, místy zmatené, ale především velmi konzervativní. Sám ve svém komentáři konstatujete, že „Prohlášení“ je stručné (kritičtější čtenář by třebas řekl, že odbyté) a že v něm chybí hlubší rozbor problematiky. Proč se k němu tedy vůbec připojovat? Vzhledem k tomu, že diskuze kolem koncepce „manželství pro všechny“, což je téma, na které se dokument odvolává, v naší církvi sotva začala, máte přece ještě dost času na vyjádření – nejprve ovšem v řádném dialogu uvnitř církve. Svým podpisem ale naznačujete, k jakému názoru se kloníte, a celý hypotetický dialog ovlivňujete ještě dříve, než se mohl rozběhnout. Toto ovlivňování, antidemokratické už z podstaty, je tím horší, že přitakává způsobu myšlení, který byl naší liberální církvi vždy cizí. Celý text „Prohlášení“ totiž prozrazuje výběrem terminologie, že pochází přímo z římskokatolických konzervativních kruhů. V úvodu text sugestivně podsouvá, že společnost upadla do jakéhosi zmatku kolem pojmu „manželství“, aby se následně tento pojem jal společnosti vysvětlovat. Jakým právem? To se ze samotného textu moc nedozvíme. Zato se ihned ve druhém odstavci celkem necitlivě sahá po Bibli v jediné užité citaci Gn 1,27: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Odvodit z tohoto jediného místa, že sám Hospodin ustavil instituci manželství, není jen důkaz konzervativního myšlení, ale především důkaz diletantského zacházení s Písmem – v onom verši se přece o manželství vůbec nemluví. Navíc je celkem nabíledni, jak kontraproduktivně působí mávání biblickými verši v komunikaci se společností většinově agnostickou a s náboženskými texty jen málo obeznámenou.
„Prohlášení“ se ale u Bible déle nezdržuje a vyrukuje s pojmy jako „komplementarita“ a „přirozený řád věcí“. Zvláště v případě druhého jmenovaného pojmu jde o často ohýbané tradiční římskokatolické konzervativní sousloví. Nejpozději zde je patrné, že „Prohlášení“ nemůže být nijak v souladu se způsobem myšlení v duchu teologie CČSH, a zaráží mě, že s ním souzníte. Copak se takto ke společenským tématům vyjadřovali Farský, Spisar, Kovář nebo Trtík? Oni všichni byli svědkové doby, kdy proti „přirozenému řádu věcí“ bylo ledacos. Třebas i sňatky mezi lidmi různého vyznání nebo sňatky mezi lidmi různé rasy… Měli i tehdy konzervativci pravdu natolik, aby se pod jejich myšlenky podepsal představitel naší církve?
V závěru „Prohlášení“ je ještě jeden bod, který nemohu nechat bez povšimnutí. Je jím dramaticky znějící věta: „Tam, kde se rodina rozpadne, rozpadne se i stát.“ Odhlédněme teď od povrchního dojmu, že sentence vypadá jako vytažená z nějakého římskokatolického textu psaného před zánikem Rakousko-Uherska. Obavy z rozpadu našeho státního zřízení formulované zástupci církví zní vskutku komicky: Církve v lepším případě s vypětím sil čelí početní stagnaci členské základny, v horším případě jejímu prudkému poklesu, sami signatáři sotva dokážou zabránit rozpadu svých společenství. Ale nejde jen o to. V krátké větě je skryt i argumentační faul – rozvodovost byla u nás vysoká desítky let předtím, než se objevil pojem „manželství pro všechny“.
Mrzí mě, že jste nás všechny svým podpisem „Prohlášení“ symbolicky spojil s ignorantsky pojímanou biblistikou, nedbalou teologií a způsobem myšlení, který byl v začátcích naší církve velmi důrazně odmítnut. Celou naši církev jste přeneseně přiřadil k tomu nejkrajnějšímu z konzervativního proudu tuzemského křesťanství. CČSH tradičně nikdy k tomuto proudu nepatřila, naopak se proti němu mnohokrát bouřila. Proto v ní koneckonců jsem a stále ještě mi dává smysl v ní působit jako duchovní. Pokud jste se tímto podpisem rozhodl dát najevo, že naši církev povedete konzervativním směrem, konstatuji, že to je pro mě jako duchovního nepřijatelné a budu tomuto trendu cíleně vzdorovat. Nejdůrazněji ale protestuji proti tomu, že jste „Prohlášení“ podepsal zcela svévolně, bez řádné předchozí demokratické diskuze v církvi, které jste slíbil sloužit. Tím jste dle mého názoru spolu s bratrem biskupem Davidem Tonzarem významně překročili své kompetence jako představitelé CČSH.
Žádám Vás, abyste svůj podpis odvolal a zvážil svou rezignaci.
Petr Wagner, farář CČSH Čerčany
Je potřeba diskuse, nikoliv hlasování
S usnesením synodu o žehnání párům stejného pohlaví z hlediska obsahu souhlasím, přesto je nevidím jako dobré řešení, a to z těchto důvodů:
1. Podle mě chybí důvod přijímat takové usnesení. Chceme se otevřít lidem homosexuální orientace, aby se v naší církvi cítili přijímáni jako kdokoliv jiný? To je určitě na místě a sám takový postoj církve, konkrétních sborových společenství podporuji. Identitou a pojítkem nás všech je Ježíš Kristus, jím jsme všichni jako hříšníci přijímáni, milováni a neseni ve svých bolestech a starostech. Všichni jsme součástí společenství Kristova těla, které je nepostradatelné pro růst víry i pro využití specifických obdarování každého z nás, ať jsme určeni jakoukoliv sexuální orientací, politickým přesvědčením či sociálním zařazením. Pro takové vzájemné přijímání ovšem není nutné vydávat prohlášení. Je to především věc pastoračního přístupu. Vstoupit do toho deklarativním přístupem je velmi necitlivé vůči všem, kdo na to mají jiný názor. A takových lidí není málo, jak zaznamenávám v různých sborech našeho seniorátu v posledních týdnech.
Můžeme se zeptat: Co se změnilo v naší církvi po přijetí onoho usnesení z hlediska toho, co chceme? Jako následek vnímám silné pnutí, které může být pro některé sbory fatální, a vedle toho nechutné „diskuse“ na sociálních sítích, kde se mj. objevují hlasy, že komu se to nelíbí, ať si jde. Možnost žehnat stejnopohlavním párům přitom tady byla i před posledním synodem; dané usnesení je pouhou deklarací navenek o tom, jak jsme jako církev otevření vůči menšinám, zatímco uvnitř církve názorovou menšinu přetlačíme aktuálně větším počtem hlasů na jednom zasedání a bez diskuse všem svým členům vnutíme, s jakou církví se mají identifikovat.
2. Před přijetím usnesení chyběl opravdový rozhovor. Návrh vzešel z diskuse na samotném synodu a předem nikdo nebyl připravený na to, že se o něčem takovém bude hlasovat. Je možné slyšet, nebo spíš číst hlasy, že se o tom přece diskutuje už celé roky, ba desetiletí. To ano, nicméně otázka, zda přijímat usnesení v podobě, která umožňuje žehnání párům stejného pohlaví, ta na jednotlivých úrovních církve nastolena nebyla. O tom žádná diskuse neprobíhala.
3. Synodní usnesení je sporné i z procedurálního hlediska – podle mě je toto téma součástí učení církve, u něhož jakékoliv návrhy podléhají schválení dvoutřetinovou většinou synodu a musí tomu předcházet kolečko přes staršovstva a konventy. Možná se nejedná o základní články víry, nicméně to s učením a s výkladem Bible úzce souvisí, jak to dokládá např. elaborát Problematika homosexuálních vztahů, přijatý na 2. zasedání 31. synodu, nebo článek Tomáše Trusiny v 6. čísle Protestantu, vyzývacím k debatě k tomuto tématu. Je poněkud zvláštní, že téměř každý rok staršovstva a konventy hlasují o návrzích na změnu církevního zřízení, ač už po několika minutách nikdo neví, co se odsouhlasilo, zatímco v tomto případě, kdy se jedná o velmi citlivou věc se silnými názory na obou stranách, je taková diskuse znemožněna. Pokud o tom máme vést rozhovor následně, jak jsme vybízeni, půjde, jak se obávám, jen o mobilizaci jedněch proti druhým.
Z toho důvodu se přikláním k tomu raději nepřijímat v této věci žádné prohlášení a především žít v církvi tak, abychom se vzájemně přijímali a respektovali. Některé věci se hlasováním nevyřeší. Spíše naopak.
Marek Zikmund