Petru Moréemu (Prot 7/20) se podařilo kouzlo nechtěného, když táhne paralelu mezi „provokující“ debatou německých historiků a sociologů o podílu německé společnosti na existenci nacistické říše a podle něj obdobnou debatou o podstatě normalizačního režimu u nás. V jeho pohledu se k podstatě normalizačního režimu spíše než hlasatelé antikomunismu přiblížili mladí historici (Pullman a jiní) poukázáním na jeho podporu ze strany většinové společnosti. Jejich (jeho) tezí je, že represivní režim nemůže přežít, nemá-li podporu ve společnosti, čímž získává určitou legitimitu. A je zřejmé, že komunistická vláda podporu měla. Přesně s tímto tvrzením, jak píše P. Morée, přišli západoněmečtí historici v 60. a 80. letech, aby lépe osvětlili příčiny vzniku nacismu se všemi hrůzami, které stvořil. Hitlerovo hnutí vzešlo z traumat a očekávání velké části německé společnosti. Díky takové sebereflexi se současné Německo přestalo vnímat jako oběť cizorodých sil, přijalo odpovědnost za zločiny Třetí říše a díky tomu se stalo demokratickou zemí se silnou občanskou společností.
Pokud by taková paralela platila, nelze z toho vyčíst nic jiného, než právě výraznou příbuznost nacismu a komunismu. Tedy to, co připomínají kritizovaní antikomunisté. Oba režimy se snažily o získání většinové společnosti, její podporu dávaly na odiv a stavěly na ní svůj raison-d’être. Jako dnes například Severní Korea. Mezi těmito režimy je mnoho zásadních styčných bodů, jen si nejsem jistý, že právě to chtěl sdělit P. Morée. Jemu jde o nahlížení a posuzování režimu z hlediska většinové společnosti, o pochopení normálních lidí snažících se přizpůsobit vnějším podmínkám a v nich prožít svůj život. Jako by tohle všední přežívání bez aktivního zasahování do veřejné sféry bylo postaveno na roveň (sou)hlasu při svobodných volbách a zakládalo legitimitu totalitního režimu. Tuto optiku považuje P. Morée za schopnou ozřejmit podstatu komunistické diktatury, která tím pádem nemohla být tak úplně totalitní, a údajně provokativní vůči donedávna převažující antikomunistické interpretaci.
Z hlediska faktů nejde u Pullmana, Spurného aj. tolik o provokující nový pohled na podstatu normalizačního režimu jako spíš o její absurdní, troufnu dodat pitomé zamlžení. Pokud hodlají objevit legitimitu totalitního režimu poukazem na loyalitu větší části společnosti a zamlčením či zamlžením jeho podstaty (vedoucí úlohy jedné strany a z toho plynoucí provázanosti moci výkonné, soudní a zákonodárné, perzekuce všech, kdo nešli s lidem, rozkradení majetku státem, což Pullman nazývá zjednodušení vlastnických vztahů, rezoluce pracujících ve prospěch trestu smrti při procesu s R. Slánským, které dle téhož historika nebyly jen zinscenované atd.), nelze to nazvat jinak, než legitimizování vrahů, lhářů a zlodějů.
Peter Morée se pokouší za pomocí této nové optiky zpětně postihnout jeden případ z nedávné historie ČCE, kdy státní instituce, Sekretariát pro věci církevní zasáhla do příprav synodu a jeho poselství. Jelikož výsledek dopadl jakýmsi kompromisem, vyčetl z toho tezi, kterou razí Muriel Blaive, o vyjednávání mezi mocí a jednotlivými složkami společnosti, v tomto případě církví. Nikoli doklad násilných totalitních praktik. Použití termínu „vyjednávání“ je ovšem v jejich případě velmi pozoruhodné. Ve skutečnosti vyjednávají dvě nebo více stran, které mají rovnocenné postavení a svobodu se rozhodnout, zda do vyjednávání jít a jestli jim z toho vyplyne užitek. Ve zvoleném případě nic na výběr nebylo; šlo o intervenci neomezené státní moci za účelem potlačení svobodného názoru a ze strany druhé o snahu alespoň něco zachránit. Něco na způsob zelináře z Havlovy Moci bezmocných, který vystaví do výlohy mezi cibuli a mrkev nápis Proletáři všech zemí, spojte se. Nemusel, ale udělá to, jelikož to dělají všichni, očekává se to a hlavně zajišťuje bezproblémový život. Ve výsledku onoho „vyjednávání“ se ovšem totalitní moc nestala legitimnější, to jen lidé se jejím vlivem naučili žít ve lži. Mlčeli, protože jim to přinášelo prospěch, anebo měli jednoduše strach. Ale když o něčem nemluvím, neznamená to, že to neexistuje.
Pokud se ve vědeckých či popularizujících dílech zamlčují základní fakta, nejde o provokující metodiku, nýbrž o lživé nesmysly.