Text: Zjevení 1,9–20
Bratři a sestry,
otevíráme Zjevení Janovo a už na jeho prvních stránkách vstupujeme do velmi zvláštního světa. Kolem nás se vznášejí samé podivné obrazy, symboly, které nám připadají cizí, ne-li vysloveně falešné. Vždyť řekne-li se dnes slovo „zjevení“, zazní to našim uším hodně podezřele. Z vyprávění nebo z vlastní zkušenosti víme o mnoha tajtrlících, kteří přicházeli s různými svými zjeveními, která vydávali za Boží vzkaz pro tento svět; a pokud se podle něho nezařídíme, stihne nás prý něco špatného, nějaká katastrofa nebo alespoň cihla na hlavě. Není náhodou autorem této biblické knihy také někdo, kdo se bouchl do hlavy a sugeruje nám teď jen svoje pocity?
Tento autor se představuje hned na začátku. Je jím Jan, jenž je podle tradice nazýván „theolog“ – tedy zřejmě učený a moudrý člověk. Své mínění o něm tedy můžeme poopravit a naopak vzít vážně všechno, co tady čteme. Jan píše z ostrova Patmos, kam se dostal pro svou víru za císaře Domitiana. Údajně byl nasazen na těžké práce do císařských dolů. A právě tady, ve vyhnanství, se mu dostalo onoho zjevení. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně…
Jan tady tak trochu provokuje. Mluví o dni Páně, pro nás o neděli, a současně o nějakém vytržení ducha. Hrubě nám to neladí. Uznáváme, že by náš Pán mohl někoho osobně oslovit, ale že by to mohlo vést k vytržení a ještě k tomu v neděli? Kam by se poděly naše tradice a zvyky, které tento den pojímají jako den klidu? Jakékoliv rušení je nepřípustné, ba dokonce i ze sfér nejvyšších. Odtamtud seshora vesměs očekáváme požehnání našemu konání, klid a jistotu. Sedmý den tvoření Pán Bůh přece odpočinul od svého díla, a tak snad i teď při tom odpočinku zůstane a nechá nás nakládat s jeho slovy a jeho pokojem podle našeho vlastního uvážení.
Je opravdu snadné si to myslet. A můžeme se sebe sama zeptat, zda vůbec něco v neděli očekáváme nebo svá shromáždění bereme jako rutinu, kdy je všechno předem dané a zajištěné. Jan, zvaný theolog, nás připravuje na to, že tomu může být i jinak – že dokonce i v neděli se můžeme setkat se vzkříšeným Pánem. Pán Bůh umí odpočívat, ovšem jeho odpočinek bude asi jiného rázu než naše siesta. A o našich bohoslužbách i našem všedním životě bude možná mít jiné představy než my Já sám si připouštím, že pokud by On – můj a náš Pán – přišel ke mě udělat inventuru – anebo lustraci, dopadl bych hodně neslavně.
Naštěstí Bůh není žádný kontrolor. Přichází k nám, ano, dokonce i v den Páně, a laskavě nás vede k rozlišení našich zaběhnutých představ od jeho vůle, k rozeznání mezi naším a jeho Duchem. Rozdíl je nemalý, vlastně nezměřitelný. Když si ho díky Bohu uvědomíme, můžeme si najednou připadat strašně malincí a neohrabaní, jako červi. Jenomže Pán Bůh se nám nedává poznat jen proto, aby nás zesměšnil a případně zavrtal palcem do prachu. On k nám přichází a dává nám okoštovat ze svého Ducha. A to je síla, kterou nikde jinde nejsme schopni nabýt. V této síle nás jako Jana vytrhuje z naší skořápky a dává nám okusit radost z pravé svobody, z toho, že nemusíme být stále uťáplí pod pokličkou vlastního ducha (často velmi bojácného) a že se připodobňujeme oněm andělům, kteří se objevili spolu se Synem člověka. Tomu se říká vytržení ducha, kterému se nevyrovná žádná extáze následující po několika skleničkách nebo několika gólech v brance soupeře. To je vytržení do svobodného jednání a vidění…
Milí přátelé, aby bylo jasné, Jan při tomto vytržení zůstal pěkně na zemi. Nelétal někde mezi obláčky, neboť andělé, o nichž se tu mluví, jsou docela jiného rázu, než naše představy o nich. Setkáváme se tu se symboly toho, co tehdy Jan viděl a zažil. Zlaté svícny, postava Syna člověka, hvězdy, andělé – takový je záznam ze setkání s Božím Duchem. V takových chvílích slouží lépe než slova obrazy. Dnešní doba se ovšem symboly odnaučila vnímat a číst. Daleko víc nám vyhovuje přesný popis, raději máme literaturu, ve které si nemusíme nic domýšlet a všechno máme před sebou nalajnované. Co se píše v novinách a říká v televizi je stručné, jasné a proto to také platí. V důsledku toho dnes úspěšně letí různé seriály, které s vhodnou proporcí reality, iluzí a melancholična vykreslují život našich TV hrdinů a ukazují nám, jak je život jednoduchý a krásný. To vidíme na obrazovkách den co den a tak se s tímto světem dokonale sžíváme. Ale ono Janovo vytržení a prohlédnutí – pokud zůstaneme pouhými diváky – je nám těžko pochopitelné a tak tyto obrazy míjíme co by rozmar jednoho výstředníka.
Ale… nepřipustíme si přeci jen tu možnost, že by i k nám zavítal náš Pán se svou dávkou Ducha? Bez něho zůstáváme jen čtenáři a diváky. Právě dnes, v neděli, se takto ptejme a inspirujme svědectvím našeho bratra Jana. Toho navštívil Syn člověka, jehož fantastický popis máme před sebou: Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a hlas jako hukot příboje. Jak silně muselo na Jana toto setkání zapůsobit, když zvolil takové výrazy. Opravdu, člověk jsa vytržen Božím Duchem, vidí všechno jinak, nově a pravdivěji.
Důležité sdělení spočívá v onom propojení vidění a dne Páně. Ne náhodou dává o sobě živý Pán vědět zrovna v neděli. Jeli dnešek den Páně, máme vědět, že si o našem Pánu a Bohu nevyprávíme jen tak zbůhdarma, abychom něčím vyplnili čas k tomu určený, nýbrž proto, že On sám tu je a dává o sobě různým způsobem vědět. V neděli se tu shromažďujeme, abychom mu naslouchali a jemu odpovídali – docela osobně, vždyť je mezi námi. Někdy jeho slova a ducha zachytíme jen letmo, jakoby kradmým dotykem. Jindy se může stát, že vyskočíme ze židle a začneme poskakovat, i když jsme v životě nikdy netancovali. S ním je vždy živo a nikdy nebudeme vědět předem, jak to setkání s ním dopadne. Proto můžeme zahrnout do našich bohoslužeb i do osobního života prostor pro jeho působení a tak se vyhneme pokušení dělat všechno jen po svém.
Tento prostor si lépe vybavíme, když pohlédneme na další obrazy z Janova vidění. Vidíme tu sedm hvězd a sedm svícnů. Hned je dopovězeno, že hvězdy jsou andělé a svícny jsou církve. Už jsme si řekli, že Boží andělé se tu vymykají našim běžným představám o nich. Nejsou to žádné okřídlené bytosti, neboť angelos znamená posel, vyslanec Boží. Takovým andělem se může stát kterýkoliv člověk, ty nebo já, povolaný, aby vydával svědectví o Bohu a o jeho díle v našem životě. Být vyslancem ovšem není nic samozřejmého a my se často zdráháme přijmout takové povolání. Máme za to, že je to příliš honosný úkol, na který nikdy nebudeme stačit. Což je pravda, nechámeli vést jen vlastními silami a vlastním duchem. Ale vzpomeňme si, že náš Pán rozráží naše dveře a nabízí nám doušek elixíru svého ducha. Jan jej přijal a z jeho násilného nasazení do dolů se najednou stalo místo svědectví o setkání se Synem člověka. Jeho život dostal nové předznamenání: už není pouhým vězněm, nýbrž především andělem Božím, který se ve svobodě ducha nenechává zamáčknout svým údělem a kolem sebe rozhlašuje svědectví o tom, kdo jej znovu postavil na nohy.
Spolu s Janem i my prožíváme radost a svobodu Božích andělů, i my můžeme vyznat, jak často nás náš Pán staví na nohy a napřimuje naši páteř. V jeho blízkosti se odvažujeme vidět hlouběji a nebát se, že by nám pravda o Něm a o nás mohla ublížit. Když na něj spolehneme, můžeme se nadít toho, že náš svícen bude stále hořet a budeme mít stále dostatek světla. Nevadí, že občas klopýtneme. On na nás vkládá svou ruku a jako Janovi i nám říká: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Amen