V úvodníku Jiřího Šamšuly v Protestant 4/2024 se k nerozeznání promíchalo Boží slovo se slovem lidským. Možná z toho důvodu jsou tu základní pravdy víry představeny jako nesamozřejmé, křehké a vzácné. To určitě platí, vztáhneme-li tuto charakteristiku na naši osobní výpověď, svědectví víry, pokus o tlumočení evangelia. To je nesamozřejmé a křehké, často nepochopené nebo přeslechnuté. Nemůžu ale zamlčet, že naším slovům předchází slovo Boží, slovo, které bylo na počátku všeho a v našich dějinách se stalo tělem. A to něco znamená. Ve vší naší proměnlivosti, pomíjivosti, fluidnosti je tu někdo, kdo těmto změnám, dobám a trendům nepodléhá. Slovo, které přijímáme a které dává život. Slovo, které na sebe vzalo podobu Ježíše Krista, který měnil vodu ve víno, uzdravoval, odpouštěl, přijímal. Slovo, které žádná tma neumlčela.
Současné diskuse vytvářejí obrázek, jako bychom se z příjemců a vykladačů Božího slova sami stali jeho majitelé a tvůrci. Vedle Slova, které se stalo tělem, vršíme svá vlastní slova, která se stávají – podle mnohých z nás – skutečností. Alternativním tělem. Čím víc mluvíme a píšeme o naší fluidnosti, vícečetnosti pohlaví, o pocitech transcendujících biologii, o sociální podmíněnosti pohlaví a možnostech jeho volby, stává se to víc a víc skutečností. Posun je tu výrazný. Ještě nedávno šlo v těchto debatách především o respekt vůči lidem z jakékoliv menšiny, nyní je minoritní jev předkládán jako něco přirozené a obecně platné. Hlavně díky tomu, jak to dokážeme vměstnat do svých slov a konceptů.
Když si vypůjčím slovník zmíněného článku, právě tohle mi přijde komické na víře. Ne to, co vyznáváme o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém, ne bláznovství kříže nebo podoby našich bohoslužeb, jakkoliv se mohou zdát nepochopitelné, ale především jakékoliv snahy se stavět na místo, které patří Bohu. A libovat si, jak svými výpověďmi jsem schopen nejen popisovat skutečnost, ale dokonce ji i měnit.
Byl bych velmi opatrný při odkazování na Ježíšovy zázraky za účelem zpochybňování toho, co se považuje za přirozené. Ono to třeba zní hezky, zvlášť zabalené do podoby vtipu. Přitom zázraky, kde je Ježíš hlavní jednající postavou, vedou většinou k uzdravení, tedy k navrácení „přirozeného“ stavu, chcete-li, zdraví.
Snad mi rozumíte, že tím nechci jedny označovat za normální a druhé za nenormální. Nebo za zdravé, respektive za nemocné. Jen bych nerad dělal z Ježíše někoho, kdo zpochybňuje stvořitelské dílo svého Otce a z chůze po vodě dělá cosi normálního.
A taky bych nerad neustále pochyboval nad sebou samým, nad vlastní identitou. Vzpomínám si z času svého dospívání na důrazy křesťanských psychologů, jak je důležité se dokázat přijmout takový, jaký jsem. To je pro utváření osobnosti a duševní rovnováhu zásadní. Jistě to platí i dnes. Přitom přijímám a plně respektuji, že někteří lidé pociťují nesoulad mezi svým tělem a tím, s jakým pohlavím se ztotožňují. Je na místě, aby měli ve společnosti rovnocenné postavení, aby i církev mohla žít a růst i díky jejich obdarování. Jen bych velice nerad užíval označení „bizarní“ pro dobré Boží stvoření a nezaměňoval výjimku za standard. A v hlasech, které na to poukazují, nehledal projevy diskriminace či potírání „alternativních rozvrhů života“.