Na text Tomáš Bíska z Protestanta 1 poslal reakci M. Zikmund. Nechtěli jsme ho otisknout bez komentáře, a děkujeme M. Rejchrtovi, který se odpovědi ujal.
Petr Uhl byl svůj – náš ne
Úmrtí Petra Uhla ve mně rozvířilo směs pocitů. Odešla osobnost, angažující se v před- i polistopadové společnosti v zápasech, ve kterých byl často na straně menšiny, a jak věřím, spravedlnosti či správné věci. Ať šlo o vymáhání lidských práv, nebo o vztah k Romům, o přijetí naší odpovědnosti a viny za poválečnou politiku vůči německému obyvatelstvu, ve prospěch přijímání uprchlíků a větší solidarity celé společnosti. Za to mu patří velký dík.
Přesto se zásadně neztotožňuji s označením „náš“, jak k němu popsal svůj vztah Tomáš Bísek. Náš ve smyslu blízký evangelíkům. Rozumím, že v tom hrála podstatnou úlohu sdílená zkušenost z časů a společenství Charty 77, vzájemná podpora, boj za společné hodnoty v obklíčení společným nepřítelem. Vzhledem k omezenému prostoru, který sdíleli, jsou vzájemné osobní vazby o to pochopitelnější.
Nicméně nepochopitelná pro mě zůstává Uhlova neschopnost rozlišovat mezi totalitou a demokracií. Respektive uznat totalitní povahu minulého režimu a hájit hodnoty, na kterých spočívá demokracie. Jeho levicovost je tak nasáklá sympatiemi k hlasatelům revoluční proměny společnosti, že měl potřebu je obhajovat a vyviňovat. A skutečné zločiny přiklepávat jejich protivníkům. O tom svědčí jeho výrok, že KSČ zapomněla na třídní boj už na počátku 60. let, a v jeho očích praví stoupenci tohoto boje prohráli v únoru 1948 (!) Nehorázné, lživé, trapné přepisování dějin. A dehonestující všechny oběti skutečného třídního boje, který tu komunisté vedli celé čtyři dekády, kdy byli u moci. Navíc Uhlův postoj je truchlivě škodlivý nejen při pohledu zpět, ale též pro současné poměry, když dává velmocenské politice USA stejné hodnocení jako někdejšímu SSSR. A co nad to, veškeré snahy o zmapování (podle něj domnělých) zločinů totalitního režimu soustavně označoval za primitivní antikomunismus. Třídní boj tu přece nebyl, tak tu nemohl být ani žádný odboj. Z této perspektivy pohlíží na zákon o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů jako na pohromu, a podobně na všechny přijaté zákony hodnotící roky 1948–1989 jako období nesvobody a boj za svobodu a demokracii jako oprávněný.
Tomáš Bísek píše, že bez hodnot, jako je život v lásce, v pravdě, ve spravedlnosti, nelze žít. Určitě to tak je, tyto hodnoty jsou něčím, co dává kvalitu lidskému životu a celé společnosti. Jsou jistě tím, co stálo za společenským a politickým angažmá Petra Uhla. Ovšem právě na nich se ukazuje, jak Uhlova machinace s nimi přebíjí všechno dobré, o co se snažil. Mluvíme-li o spravedlnosti, nelze ji přát jedněm a druhým upírat. To by byla její perverze a právě to charakterizovalo Uhlův ideologický pohled na svět. Vše, co zavání levicovostí, je hodno úcty, zatímco vše napravo si spojuje s antikomunismem, který odsuzuje spolu s nacionalismem a oligarchismem. Jeho přepjaté politické myšlení produkuje podivný paradox: Na jedné straně popírá existenci třídního boje, na druhé jej sám vede na ideové rovině, ze které útočí proti všemu, co se pokouší odhalit pravou podstatu jím obhajované ideologie. Příznačně pro sebe přejal (od O. Slačálka) označení antiantikomunista, čímž nechtěně o sobě prozradil ani ne tak svůj negativní postoj proti všemu, co začíná anti-, ale mnohem víc odpor k nazírání zla ve struktuře komunistického režimu a jeho destruktivní důsledky.
Bydlím v Přerově a nemohu v této souvislosti nezmínit Vladimíra Hučína, někdejšího disidenta, pozdějšího důstojníka BIS, kterému byl přiznán za odboj proti normalizačnímu režimu status válečného veterána. V 90. letech vyšetřoval výbuchy na Přerovsku, za které byl následně podezírán, byl zatčen a téměř rok strávil ve vazbě. Po pěti letech jej soud očistil ve všech bodech obžaloby. Ještě v době Hučínova uvěznění a soudu Uhl publikoval řadu článků za účelem očernit a zcela zdiskreditovat Vladimíra Hučína i celou BIS, a to zřejmě z toho důvodu, že se Hučín v rámci činnosti v bezpečnostní službě věnoval nebezpečí levicového extrémismu, v jehož souřadnicích se objevovalo i Uhlovo jméno. Po Hučínově zatčení neskrýval radost a veřejně prohlašoval, aniž by si cokoliv ověřil, že jde o terorismus a Hučín proto patří za mříže. Poté, co byl Hučín zbaven všech obvinění a rehabilitován, napadl usnesení Krajského a později i Ústavního soudu. Nedokázal respektovat soudní rozhodnutí, nectil presumpci neviny. O spravedlnost mu šlo, to ano, ale jen pro některé na té správné straně. A že by následně reflektoval, že přestřelil, o tom žel nic nesvědčí.
Jiným příběhem je Putinova politika, která se v těchto dnech stává nebezpečnou pro celý svět. Prozíraví viděli nebezpečí nejpozději od ruského vpádu do Gruzie, ne tak Petr Uhl, který veřejně obhajoval ruskou anexi Krymu tvrzením, že jeho obyvatelé byli rozčilení z Majdanu a z oslavy Bandery… Jako by to byl dostatečný důvod k imperiální agresi vůči nezávislému státu. Dokonce tvrdil, že nikdo neuvedl, jaký smluvní závazek tehdy Rusko porušilo. Nechtěl vidět, jak to skutečně bylo, tak se díval jinam, anebo svá přání vydával za fakta. Tímto postojem se Petr Uhl zařadil mezi aktéry hybridní války, nebezpečné tím, jak při ovlivňování veřejného mínění překrucují skutečnost a lež zaměňují za pravdu. Připomíná to jeho dřívější hodnocení pachatelů a obětí třídního boje.
Petr Uhl byl jistě statečný člověk a často se bral za dobré věci s rizikem, že za to bude pykat. Jen je tragické, že hodnoty, kterými se zaštiťoval, uplatňoval jen pro některé. Jeho svérázná ideologie, čerpající z revoluční 4. internacionály, mu sloužila jako brýle, kterými četl a hodnotil situaci, aniž by mu došlo, že je třeba změnit spíše optiku než ty, které soudí. Hodnoty pak pro něj nebyly tolik cílem, jako spíše nástrojem upravovaným podle potřeby. Po zkušenostech s antivaxerským šílením a dalšími hrozbami lze tvrdit, že takové hodnotové zmatení je pro demokracii ničivé.
Směs pocitů ve mně rozvířil Zikmundův článek. Na jedné straně souzním s díkem Petru Uhlovi za jeho draze zaplacené odhodlání v zápasech o právo a spravedlnost. Velmi jsem ocenil, že Zikmund vyzdvihl Uhlovo přiznání české viny za zacházení s německým obyvatelstvem po válce. Byl jsem u toho, když v Norimberku v r. 2008 při přebírání ceny Karla IV. mj. pověděl: „Takzvaný odsun považuju za vyhnání, které v podmínkách československého státu, jenž chtěl být demokratický, nelze ospravedlnit nacistickými zločiny." Za svou brilantní řeč byl odměněn našimi krajany (tak Uhl odsunuté sudetské Němce nazval) potleskem ve stoje a slzami dojetí. Já se tehdy na jeho slávě trochu přiživil, neboť Petr je náš, tak jsem to cítil a pociťuji dodnes. Uhl dokázal při obraně práva nonkonformně stát na straně menšiny, což my menšinoví evangelíci kvitujeme s povděkem.
Ovšem ve svém postnekrologu se Zikmund od Uhla také rozhodně distancuje, místy sklouzává až do polohy hanopisu. Jistěže má právo ten který Uhlův krok a postoj kritizovat, ale nalepit někomu psí hlavu a pak čtenáři přinést senzační odhalení, že dotyčný vypadá jako pes, to je ubohost. Ve věci Vladimíra Hučína možná zaujal Uhl stanoviska předsudečná a trval na nich sveřepě. Aby to ale i čtenář, co není z Přerova, mohl posoudit, potřeboval by o případu Hučín vědět víc a nebýt odkázán jen na Zikmundovo nálepkování.
Zikmund je soudce přísný, ba je spíše žalobce, ale čtenář se nedoví, proč vlastně tolik žluči Zikmund vylévá. Žádná exegeze Uhlových textů se nekoná, jen obviňování, např. z neschopnosti rozlišovat mezi totalitou a demokracií. Na základě čeho vznáší Zikmund tak závažné obvinění? A kde se Uhl dopustil „nehorázného, lživého, trapného přepisování dějin“? Dozvídáme se od Zikmunda, že Uhl byl vlastně falsifikátor a škůdce, „Uhlův postoj je truchlivě škodlivý (sic!) a dehonestující všechny oběti skutečného třídního boje, který tu komunisté vedli celé čtyři dekády.“
Ve svém hněvu na komunisty si Zikmund nevšiml, že přebírá jejich terminologii a pohled na svět – podle něj byl jejich třídní boj skutečný! Jakožto absolvent KEBF povinně školený v marxismu-leninismu si dobře pamatuji, že my studenti jsme i bez velké teoretické výbavy vnímali komunistické výklady o třídním boji jako pouhopouhé kecy. Přece Slánského a spol. si soudruzi neoběsili z nějakých třídních důvodů, třídní boj byla jen kouřová clona. Komunistický teror byla svévole do značné míry okopírovaná od moskevských soudruhů a povýšená na systém. Třídní boj dělníků a rolníků proti buržoazii to nebyl ani náhodou.
Uhl prý ochotou nazývat se antiantikomunistou projevil „odpor k nazírání zla ve struktuře komunistického režimu a jeho destruktivních důsledků“. Co je to antikomunismus, jaké významové pole ten termín pokrývá, to je téma na dlouhou a stále neuzavřenou debatu (ostatně Putin je komunista i antikomunista zároveň). Do jaké míry nálepky minulé epochy pasují na žhavou současnost, to nevím. Vím však jistě, že členem komunistické strany Petr Uhl nikdy nebyl a zlo obsažené ve struktuře komunistického režimu a jeho destruktivní účinky na lidskou bytost zakoušel jako vězeň devět a půl roku.
Zikmundův postřeh o Uhlově odporu k nazírání zla (ať už ve strukturách komunistického režimu či jinde) je svým způsobem výstižný. Totiž když Petr Uhl něco shledal jako zlé, nespokojil se s nazíráním, nýbrž jednal, čelil zlu důsledně a vytrvale. Že nebyl jen svůj, ale trochu i můj a mnoha jiných, kdo si ho vážili, tím jsem si jist a mám z toho radost.