Lydie Cejpová

Nenalézám případnější přání učitelům i žákům i všem pedagogům na prahu nového školního roku.

Dvě mé předchozí poznámky k hladovce Miloslava Marečka, uveřejněné na stránkách tohoto časopisu, byly původně určeny do místního kyjovského prostředí. Jako takové mohly snad vzdálenějším čtenářům posloužit jako bližší úhel pohledu. Redaktor Protestanta mě požádal, abych – tentokrát přímo pro jeho časopis – napsala, Až to nějak dopadne“, ještě jednou. Dobře tedy.

Pan Mareček přerušil svou hladovku způsobem tak nečekaným, že i své přátele a příznivce vyvedl více či méně z míry. Proměnlivé napětí tu spíše kolem věci, tu zas kolem osoby, stupňované občas přidružením zájmů ne právě nezištných, vystřídalo vystřízlivění Není však ještě čas ke klidnému ohlédnutí, neboť pan Mareček oznamuje, že svou hladovku pouze pozastavil – k poslednímu dubnovému dni. K témuž datu vynese svůj závěr parlamentní komise FS. Zhruba víme již dnes, že ve věci své kompetence – objasnění okolností vydání pendrekového zákona – dává panu Marečkovi za pravdu.

bych ráda vyslovila několik poznámek. Můj názor není uzavřený, dospívám k němu postupně, jak průběh Marečkovy pře sleduji.

1. Je samozřejmé, že názory slušných lidí se v této věci liší. Shodují se v tom, že nemůžeme zůstat lhostejní k možnosti záchrany jeho života. V této chvíli – píšu v pětašedesátý den jeho hladovění – je tato naděje již minimální.

Židovské „pojetí“ kladu pro pořádek na první místo. Protože od Židů, z jejich Písem a z jejich úst, jsme zvěst o království Božím přijali. A místo „pojetí“ řeknu raději „zrcadlo“. Musím myslit na Chanu Safrai z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, ochotnou účastnici křesťansko–židovského dialogu na půdě reformačních církví: Vyslechne s živou účastí naše pokusy o teologické definice, vyjádří se, ale odmítá podat ke kterémukoliv tématu něco jako „židovské pojetí“. Proč?

V tomto článečku mi nepůjde o odborné poučení, které je lépe vyhledat v příslušných slovnících. K uvedení do širšího rozhovoru v církvi může také dobře posloužit řada statí bratra prof. Smolíka, nedávno uveřejněná v Kostnických Jiskrách. Otázce Písma je v nich věnována zásadní pozornost. Mé stručné svědectví bude spíše osobní.

Předznamenání

Otázka takto nezvyklá zazněla veřejně z úst bratra Františka Holečka, paulánského mnicha na Vranově, u příležitosti připomínky 380. výročí ordinace Jana Ámose Komenského, pozdějšího posledního biskupa Jednoty bratrské, na bratrského kněze v Žeravicích.

Nebudu se již připojovat k obhajobě postavení Žalmů v evangelickém zpěvníku, je zřejmé a nepochybné. Připojím však ještě poznámku k funkci zpěvníku v životě církve. Vyjádřím ji dvěma citáty. „Vždyť zpěvník, to je skoro jako bible!“ zvolal bratr, teologicky velmi vzdělaný. „A to 'skoro' můžete ještě skoro škrtnout,“ dodala sestra, vedená teologickou intuicí.

Pro evangelickou – z reformace vzešlou – část ekumény je svatořečení Jana Sarkandra hořkým soustem. Rozhodla se je spíše vyvrhnout než spolknout, ozvala se hlasitě a veřejně, vzala tu věc za svou, jako neprospívající nejen ekumenickým snahám, ale i obrazu církve jako celku.

(rozvažování nad Genesis 4)