Pan Mareček přerušil svou hladovku způsobem tak nečekaným, že i své přátele a příznivce vyvedl více či méně z míry. Proměnlivé napětí tu spíše kolem věci, tu zas kolem osoby, stupňované občas přidružením zájmů ne právě nezištných, vystřídalo vystřízlivění Není však ještě čas ke klidnému ohlédnutí, neboť pan Mareček oznamuje, že svou hladovku pouze pozastavil – k poslednímu dubnovému dni. K témuž datu vynese svůj závěr parlamentní komise FS. Zhruba víme již dnes, že ve věci své kompetence – objasnění okolností vydání pendrekového zákona – dává panu Marečkovi za pravdu. Nevíme, zda on se s tím spokojí. V případné další fází pře se mu jíž však sotva dostane výraznější podpory veřejnosti. I ti, kteří nadále stojí za jeho „spravedlivými požadavky“, jsou na rozpacích, neboť bez osobního kontaktu s jejich autorem nemohou jejich splnění dost dobře napomáhat Opadl také zájem veřejnost. Někteří odkazují causu Mareček do kategorie trapnost, jiní do oboru psychiatrie.
Pro nás kyjovské to však tak jednoznačné není. Zejména ne pro ty, kteří stáli panu Marečkovi upřímným zájmem poblíž. V jejich mysli i srdci zůstává citelná neuzavřené stopa po neobvyklé zkušeností, která teprve čeká na zhodnocení a uklidnění. Od samého začátku ležel nad touto pří stín absurdity. Tím více pociťujeme potřebu proniknout jí až k lidskému jádru, tam, kde se naše poznání stýká se sebepoznáním. Neboť absurdita se neprolamovala pouze zvenčí, ale vyvolávala na povrch nejistotu a pocit ohrožení smyslu, číhající také v nás. Rádi bychom se vrátil k dennímu pořádku, ten však nebyl dosud nastolen.
Plné zodpovězen není ještě ani právní rozměr věcí, na němž byla pře původně postavena. Nešlo jen o požadavek adekvátní odpovědí na určitá podání a tím zároveň poukaz na praktiky prokuratury. „Causa Mareček“ se stala na jistou dobu pozoruhodnou sondou do povědomí o stavu práva v naší zemí. Projevila se vratkost důvěry ve stávající právní řád a nesnadnost očištění a prosazení podstaty práva. Úcta k zákonům, ač zákonem občanstvu uložená, je stále ještě více naléhavým úkolem než skutečností. Tato zjištění jako nepřímý účinek Marečkova sporu však patří spíš k pozitivům než k absurditě, která mi nejde z mysli.
Naznačím, v čem ji vnímám: Již v hladovce jako v prostředku nátlaku, zvláště je-li vyhlášena jako „absolutní“ až do možného konce. Dále ve zúžení pravdy celé věci na tvrzení, že vznesené požadavky jsou spravedlivé. K absurditě pro mě patří i opakovaný výrok pana Marečka, že „všecko záleží ne prokuratuře“. Podivný nepoměr veřejného „servisu“ pana Marečka, který mu zajistili někteří přátelé, vůči slabému a nakonec přerušenému kontaktu s jeho osobou. Komunikace škvírou pode dveřmi či špehýrkou nad nimi. Cosi bezcitného až krutého, co se vetřelo mezi zúčastněné jako výsměch solidaritě a přátelství. Vždyť ty tu původně byly, a pokoušely se vzdorovat vnitřnímu vyprázdnění i vnějšímu skluzu do politického zneužití a nemístného obviňování, jehož nezůstal ušetřen ani pan president. Jako absurdní jsem vnímala i obraz ulice Za humny, nezvykle lidnaté – s novináři, televizí, sanitní službou, čekající na známky života v mlčícím domku a doufající zachytit rozuzlení či vyvrcholení dramatu.
A co pan Mareček sám? Otázce se nemůžeme ubránit. K tomu však bych nerada cokoliv tvrdila. Můžeme rozumět člověku, který tak dlouho hladověl, a naopak on nám? Odehnal všecky, kteří se mu nabízeli ku pomoci, a po svém je zhodnotil. Ze své izolace zatím nevyšel. Nezbývá, než nechat jej tak. Dobře, že zůstal naživu, že se nekonalo žádné křísení z bezvědomí. Neškodí, že spadla gloriola, kterou svému hrdinovi nasazovali příznivci. S chybami na všech stranách je všechno lidštější, zvláště jsou-li uznány A neupřímnost se nakonec vždycky prozradí.
Co však dále? Přála bych si velice, jistě se všemi lidmi dobré vůle, aby pan Mareček už po čtvrté nehladověl. Aby našel nějakou schůdnou možnost pro svůj život Skutečnost ani ta politická, není nikdy pouhým převrstvováním Podložnic a Nadložnic, které jen maskují svou neměnnou vyžilou podstatu. V lese plném strašidel a stvůr je třeba jako v pohádkách vylézt na hodně vysoký strom a vypátrat nějaké světlo. Zatím se nám sice nedaří ani v nadhledu, ani v humoru, je nám jich však třeba. Ještě však musím něco zmínit. V rozvažováni o panu Marečkovi a jeho sporu zneklidňovalo mě často vědomí nesmírného utrpení, nezaviněného a třeba i zaviněného, přemnoha lidí našeho světa, nablízku i v dáli. Tím nemíním podstatu Marečkovy věci pragmaticky odbývat, přece mi však pomyšlení na zmíněné bližní píše nad ni otazníky.
Ráda bych nakonec vyslovila jakési plání – sdělením zážitku, který do mého stísněného rozvažování vnesl chytil úlevy Mezi těmi, kteří se mě na pana Marečka zeptali, byl i mentálně postižený chlapec, vlastně již mladý muž. Hlídkoval u brány místního ústavu, kam jsem šla něco vyřídit Hned se mě ujal, popadl dětsky za ruku, doprovodil do budovy. Na zpáteční cestě odbočil k ústavnímu políčku. Rozprávěl – sáčky od semen, navléknuté na zaraženým kolíčcích mu v tom pomáhaly – kam naseli mrkev, hrášek a ředkvičku, a těšil se představou budoucí úrody, ačkoliv se nad zemí ještě nic nezelenalo. Mezitím se účastně vracel k panu Marečkovi: „Proč nejí, proč nejí? Vždyť už je tak chudý“ – a hned to napodobil. „Ne, ne, to nedělá dobře!“ Když jsme docházeli k bráně, zářil před námi na trávníku naplno rozkvetlý keř zlatého deště. Můj průvodce se rozhodl, že mi ulomí halouzku. Jak tak dlouhý trochu neobratný klečel pod keřem a hledal větvičku, bez níž by krása keře neutrpěla, živě mi připomněl pokorou a láskou k životu veliké hrdiny románů Gabriela Scotta. Současně mi však vyvstal před očima ještě jiný obraz: mladý stromeček forsýtie, vlastně výstřelek ze starého, u země seříznutého kmene, se zlatou korunkou prskavkovitě rozstříklých větviček, jak jsem ho zahlédla pod zastřeným oknem a před zavřenými dveřmi domečku v ulici Za humny.
Kéž krása tohoto stromku přispěje k otevření dveří a přívětivě pozdraví obyvatele domu i jeho maminku, zatoužila jsem.
A dnes již zlatý déšť dokvétá.
29. dubna 1992