(rozvažování nad Genesis 4)
Světlý paprsek naděje vrhl mi Kainův příběh do smutného a bezmocného přemítání o bratrovražedných událostech naší současnosti. Spolu s ostatními „předdějinnými“ (tak Kašparova dějeprava) či předabrahámovskými příběhy tvoří mohutný pilíř, který podpírá budoucí dějiny lidstva, těžce znetvořené stále se stupňujícím porušením a rozmáhajícím se zlem, tak aby nebyly přece vydány všanc lidské svévoli. Hned uprostřed hluboké tmy prosvítá světlo Božího milosrdenství a vůle, osnující záchranu. Nikdy svět nebyl zcela bez tohoto světla, jinak by klesl v nic. Je to paprsek světla stvoření, které si razí cestu tmou jako posel a závdavek budoucího vykoupení.
Vyprávíte-li příběh, nadepsaný v Ekumenickém překladu „Kain a Ábel“ dětem, a zeptáte se pak, o čem to bylo, odpovědí nejspíš: „Jak Kain zabil Ábela.“ Vystihnou tím, co tvoří vnitřní napětí příběhu. Kain svým hrozným činem vyvolává nanejvýš pozoruhodné jednání Hospodinovo, provázené dialogem, vedeným s temnou postavou bratrské dvojice.
Biblické podání řadí vraždu Kainovu velmi blízko zlomu, způsobenému „prvotním hříchem“, vzpourou rajských prarodičů proti Stvořiteli, jejich touhou po bohorovnosti (tak EP), jinými slovy – vypovězením poslušnosti Bohu a svévolným rozhodováním o dobrém a zlém. Kainův zločin je druhým stupněm této zcestné volby: stále hlouběji na zcestí, stále dále od cíle, daného při stvoření. Hospodin však vede svou, i v zastání Ábela, ale i ve prospěch Kainův, i když ve při s ním. Biblická antropologie nezná žádné polehčující okolnosti pro selhání bratrské odpovědnosti, jaké by mohla uvést na příklad sociologická úvaha o konfliktech, provázejících civilizační pokrok. V tomto případě od pastevectví – Ábel obětuje ze svého stáda – k obdělávání půdy – Kain je zemědělec. Všecky možné motivy jsou svedeny do jedné rozhodující osobní roviny, kde stojí bratr bratru tváří v tvář v plné odpovědnosti.
Předmětem sváru je Boží přízeň. Kain stojí o to, co má nejvyšší cenu. Volí však prostředky, které cíl maří. Zda tu nesmíme vidět předzvěst nesčetných konfliktů, v nichž nárok náboženský podrostl v tuhý a hluboký kořen bezdůvodné nenávisti? Ve smyslu obecnějším se tu zároveň vypovídá o zkušenosti, že tak zvaný civilizační vzestup se neubírá pozvolnými, schůdnými cestami, ale že je pln drastických uzlových porušení platných řádů až po krajní skutek vraždy, bratrovraždy i vyhlazení rodu či pokusů o to.
Sledujme Kainovy reakce blíže: ještě před činem, ač již zsinalý ve tváři, se svým bratrem přece ještě mluví. Vzápětí mu však přízeň, jíž ho Bůh vyznamenal, upře tak, že ji vyrve z kořene: zbaví jej života.
Krev Ábelova však, kterou země vpila, „rozevřela ústa svá, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“ (v. 11), jako by se s Kainem spojila, přece křičí ze země k Bohu. A on slyší a jedná. Opět ke Kainovi mluví. Proč? Zajisté proto, aby se zastal Ábela. Zřejmé je však, že mu jde i o Kaina samého. Také on je stále ještě syn Adamův, „kterýž byl Boží“ (Kral. Lk 3,38). Proto není nemilosrdně odřezán jako planý hybrid lidského rodu, ani roztlučen prutem železným, roztříštěn jako nepodařená hrnčířská nádoba (Ž 2,9; Zj 2,27; Iz 41,25). Vidíme tu Boží prodlení, odklad konečného soudu, který nemá být přičten Boží bezmoci, ale zvláštnímu shovívání, pro něž je v bibli i později mnoho dokladů (např. Jr 18,5n nebo kniha Jonášova). Tak je Kain chráněn, aby docela nevypadl z „plánu“ budoucí spásy. Záchranná síť pro něho, aby nepropadl zlu, je vržena velmi, velmi daleko a její eschatologický závěr není dostupný našim očím. Co však vidět můžeme, je – ekumenickými překladateli příběhu nadepsaná – „Boží trpělivost s člověkem“. Projevuje se neúnavným, vytrvalým a nanejvýš vynalézavým splétáním jednotlivých uzlů záchranné vrše.
Bůh na tomto synu zběhlém od lásky a odpovědnosti lpí. Má i pro něj budoucnost. Zřetelně se to projevuje v úmyslu vpravdě otcovském – ustavit pro Kaina a jeho dědičně ve vinu zapletené pokolení cestu, přece umožňující život. Adam a Eva ve své změněné situaci dostali oděv. Kain potřebuje ještě něco jiného. Vyslovme však již na tomto místě své – kolem příběhu oscilující – otázky. Lidstvo již před dějinami i v jejich dokumentárním světle navršilo úděsný monument násilí, vražd i bratrovražd. Každá z obětí měla tvář a jméno. Nic z těchto činů není promlčeno, i když přesto dějiny pokračují, často se takovými činy dokonce ustalují. Vznik státních útvarů jimi bývá provázen takřka pravidelně. Na počátku našeho státu stojí vyvraždění Slavníkovců. Ale i samo šíření křesťanství se dálo často ohněm i mečem, nezastavilo se ani před bratrovraždou. Dějiny ovšem nejsou jenom samé násilí. Patříme ke schizofrennímu lidstvu, v němž se mísí snahy o překonání vražedných událostí s hrůznými svědectvími o úporných sporech, ústících v násilí na jednotlivcích, až v genocidu celých skupin či národů, odedávna v těsném sousedství anebo na společném území žijících.
Ptáme-li se po možném řešení pro takový stav, jsme nutkáni vyhlížet přes vrcholy rozbouřených krvavých vln ke společnému základu i obzoru všech lidí. Čtvrtá kapitola Geneze dodává naší zneklidněné mysli a sevřenému srdci mocné podněty pro úsilí o nápravu. Zdrcující antropologie Kainova příběhu je vetkána do podivuhodné osnovy jeho teologie. Boží jednání s Kainem vypovídá o Bohu ve vztahu k právě takovému lidstvu, jehož jsme částí. Výpověď je to nesmírně dynamická. Jsem přesvědčena, že do svých úvah o pohnutých událostech své současnosti zřetelně se rýsující linie Božího nápravného jednání s Kainem vtáhnout smíme a máme. Neztrácejí svou elementární platnost ani poté, co Bůh ze všech národů vyvolil Abrahama, aby z něj učinil národ zvláštní, který by byl světlem národům ostatním, v němž by i ony posléze došly požehnání. Písmo však nepouští národy ze zřetele ani v tomto mezidobí, mají svou samostatnou cenu. Tento zájem ožívá u proroků, velkých i malých, i když v samém středu stojí Izrael. V Novém zákoně sice jako by národy ze sféry zájmu poněkud ustoupily a zúžily se na prostor pro zvěstování evangelia. V knize Zjevení se však s nimi setkáváme až u trůnu Božího a Beránkova (zj 7,9; 14,8; 15,4). Ale již i v evangeliích vidíme národy na soudu, ospravedlňujícím i zavrhujícím, před Synem člověka (Mt 25,3n).
Není snadné tyto úvahy s liniemi Kainova příběhu jednoznačně propojit. Přece se však pokusme charakter Božího jednání s Kainem sledovat.
1. Hospodin s Kainem mluví. První promluvení, ještě před činem, jej varuje a míří k jeho srdci: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Svou přízeň tedy Bůh Kainovi předem a nezdůvodněně neupírá, právě naopak. Zde není slova o předurčení ke spáse nebo zahynutí. Jaké asi konání dobra Bůh od Kaina žádá? Živoucí velikost jeho vztahu ke Kainovi nedovoluje myslit si pod činěním dobra malé záslužnické skutky, ale jistě plnou oddanost bez rezerv, která však bojuje s pokušením. Hřích, který „ve dveřích leží“ (Kral.), dychtící po Kainově duši, tlumočí Jeruzalémská bible (v něm. překladu) jako „ein lauerndes Tier an der Tür“, zvíře u dveří číhající, podobné lvu, jindy řvoucímu, který „obchází, hledaje, koho by sežral“ (1P 5,8). Kain je nabádán, aby se s pokušením utkal. Zvíře však zvítězilo a on obrátil svou zbraň proti bratru. Co nyní?
2. A tu je další jasná linie: Kain je volán k odpovědnosti: „Kde je Ábel, bratr tvůj? Cos to učinil!“ – Ani tam, kde se člověk ocitá naplno ve vzpouře, nenechává ho Bůh být, ale důsledně se jím zabývá. Vymezuje vinu a trest. Trest je těžký, mění celý Kainův status. Avšak i v „prokletí“ zůstává zřetelný vztah k původnímu určení. Kain je postižen tam, kde byl nejsilnější: ve své schopnosti zacházet se zemí tak, že mu dávala svou „sílu“. Jeho trest je podobný Adamovu. Člověk usedlý se stává psancem a štvancem. Kain svou vinu uznává, vylučuje však možnost odpuštění. Tím patrně opět překračuje svou pravomoc. Narozdíl od Jidáše, s nímž bývá srovnáván, však o svůj život stojí a má o něj strach.
3. V tomto okamžiku mluví Bůh potřetí, a zjevně ve prospěch viníka. Poznamená ho znamením, které ho chrání před pomstou. Claus Westermann poznamenává, že sociologickým kořenem tohoto opatření je asi ochrana kmenového náčelníka. Kořenem teologickým, zvěstným, je však bezpochyby trvající Boží nárok na každý lidský život, i vrahův, i bratrovrahův. Tak je do bludného kruhu viny a trestu vložen klín, aby vznikla cesta, kudy by život zlého pokolení mohl přece pokračovat dál.
Pozoruhodné je i to, že vyměřený trest neodpovídá zásadě odplaty, „oko za oko, zub za zub, život za život“ (Ex 21,23n). Nezní takové řešení již názvukem Kristova evangelia, jeho slov z horského kázání (Mt 5,38n)?
4. Jednáním s Kainem však není dovedena do konce pře Ábelova. Zapomenuta není ani Eva, pramáti bolestí pro děti. Trest za její neposlušnost – rození dětí v bolestech – zde vrcholí. Bolest tělesná, provázející narození dítěte, není ničím proti ranám jejího srdce: je matkou zavražděného i vražedníka. Přijímá dalšího syna – Šéta – v náhradu za zabitého Ábela. Odpověď na její úpění však můžeme vidět ještě jasněji až v synu další generace. Za Énóše, syna Šétova, „se začalo vzývat jméno Hospodinovo“. Od Ábela, jemuž Kain znemožnil vzbudit další život a předat štafetu víry, se klene oblouk k dalšímu Božímu vyznavači, členu bojující církve poutníků, kteří si podávají ruce i přes temné propasti, zející smrtí a páchnoucí krví.
5. Také rod Kainovců má pokračování. První syn, v jejich rodopisu jmenovaný, je Enoch. Stejné jméno dává Kain městu, které začal stavět. Snad v této činnosti nemusíme vidět vzdor proti údělu bezdomovectví, ale spíš novou, zmírňující možnost existence. Kainovci, čteme, byli lidé dovední a nadaní, i když příklad Kainovy nepravosti byl pro některé z nich strhující (23n).
Také ze Šétova rodu, tedy větve, přiřčené Ábelovi, se později narodil muž, nesoucí jméno Enoch. Ten vynikl jiným uměním než Kainovci, totiž zalíbením v nebeských pokladech (Mt 6,19). „Chodil stále s Bohem“ (5,22). Je pozoruhodné, že některá jména synů Kainových a Šétových – Ábelových – se prolínají. Nejsou tedy sama o sobě znamením přízně či nepřízně u Boha. Proto také sotva lze chápat příběh Kaina a Ábela jako zobrazení protikladných typů, člověka pobožného a bezbožného. I když musíme vzít vážně příkrost rozlišení mezi nimi, vidíme, že Bůh nepřetrhl pouto, jež ho pojí s Kainem. Ve své žárlivé a věru božské trpělivosti drží i jej, těžce provinilého, v dosahu své dynamické pedagogiky a v dálném obzoru světla spásy. Nejde jen o udržení lidského života v jeho generačním koloběhu, osou celého jednání je cíl, k němuž chce Stvořitel i zbloudilé pokolení dovést. Takovým zájmem je celé podání prodchnuto.
Vracíme-li se do své vlastní situace, jsme přes všechny hrůzy, které se staly a dějí, pozvedáni k naději a vyzváni k činnosti. Tak, jako byly ustaveny podmínky pro další život Kainův a jeho potomstvo, i pro potomky Noachovy, nemá ani budoucnost současného lidství a jeho národů pro všechna spáchaná bezpráví nenávratně propadnout. Vymezení viny, vyměření trestu i diferencované vytvoření nových podmínek soužití mají tu své stejně významné místo.
Sluší se také zkoumat, kdo jsme a kde stojíme my jako křesťané. A zde buďme velmi opatrní s odpovědí svému svědomí. Claus Westermann upozorňuje, že konflikt a krize, vyznačené jmény Kaina a Ábela, protínají jak jediné lidstvo, tak i nitro každého z nás. Boží odpověď a naše možnost, daná vyvolením Abrahama a jeho cestou uprostřed národů, je zajisté i pro církev platná a je svým způsobem výlučná. Avšak s bližními, uprostřed nichž žijeme, jsme svázáni povinnou láskou i odpovědností. Zvěst příběhu Kaina a Ábela, dýchající dobrou vůlí Stvořitelovou, nemá ztrácet na síle.
Co je Kainovo znamení? Být poznamenán Bohem je být poznamenán k životu, který jsme si ničím nezasloužili. To je evangelium pro Kaina a jeho pokolení. I pro nás.