Dvě mé předchozí poznámky k hladovce Miloslava Marečka, uveřejněné na stránkách tohoto časopisu, byly původně určeny do místního kyjovského prostředí. Jako takové mohly snad vzdálenějším čtenářům posloužit jako bližší úhel pohledu. Redaktor Protestanta mě požádal, abych – tentokrát přímo pro jeho časopis – napsala, Až to nějak dopadne“, ještě jednou. Dobře tedy.
Nemám žádná nová faktická sdělení. Jsem o nynějším postoji Miloslava Marečka informována právě tolik jako kterýkoliv čtenář denního tisku: odtud vím, že se o styk s veřejností nepokouší, hladovku, v pořadí čtvrtou, přerušil, ’prozatím“ dává nové vládě čas, aby se projevila. V tom je snad obsaženo aspoň minimum pozitivního očekávání. Jinak je jeho mínění o spádu naší politiky sarkasticky zdrcující. Za demokratickou ji rozhodně nepokládá. Na svých požadavcích, které má za nesplněné, trvá.
Nechci se pouštět do podrobnější analýzy. Dodala bych však: je dobře, že Miloslav Mareček se rozhodl pro život, že tedy nevedl svůj protest do absolutního konce. Měl cenu naléhavého upozornění na stav naší justice, který je citlivým ukazatelem stavu celého společenského organismu. Palachovský rozměr Marečkův počin neměl. Jeho hvězda, která pro některé vzplanula až magicky, jiné vyvedla z míry a vzbudila naději, že z tohoto bodu /ze pohnout letitým balvanem, jiným pak dala příležitost k vlastním politickým exhibicím, zase pohasla. Zůstali jsme ve své roztříštěné, víceznačné, možná entropické, na štěstí však i otevřené situaci. V případě Palachově se svou reakcí společnost identifikovala v určité kritické mezní situaci, jejímž se stala Palachova smrt symbolem. Marečkův protest však jako by se vyčerpal v půli cesty. On sám zůstal na vysunutém můstku, kde už nezbylo místo pro nikoho jiného, a i pro něho je patrné těžké či nemožné obrátit se a najít schůdný směr. Pro mnohé zasvěcenější má marečkovská zkušenost i trpkou příchuť. Vidina spravedlnosti, tak jak byla v této cause exponována, se aktérům dramatu vymkla z rukou, jimiž by ji byli rádi přidrželi.
Čtenářům Protestanta, z nichž někteří možná M. Marečka přímo či nepřímo podporovali, anebo podporovali Michala Šimka v jeho mimořádné angažovanosti v této věci, bych ráda aspoň ex post řekla něco speciálního. Je to i otázka svědomí. I sobě ji kladu, také jsem na př. sepsala a podepsala na žádost spoluobčanů jednu petici Marečkovu vyšetřovateli. Nemyslím, že bychom měli pokračovat a nabízet M. Marečkovi další pomoc. Ani by o to asi nestál. Přesto však pociťuji cosi, co bych nazvala potřebou vzdálené věrnosti vůči tomu, do čeho jsme se jednou pustili. Ještě závažnější než písemné projevená solidarita se mi zdají modlitby, které se v této souvislosti ozvaly v některých shromážděních. Týkaly se věci (té tak zvané spravedlnosti Marečkových požadavků) i osoby. A zvláště v tom druhém mi zůstal osten. Př/mluva, ať soukromá či veřejná, je něco řekla bych až doživotního. Modlitbou je člověk doporučen Boží milosti, a jeho (i naše) věc vystavena korekci, otevřena možnosti, že je to jinak, než jsme mínili.
Víc nemám, co bych řekla.