Ještě o Žalmech, písních a písničkách

Číslo

Nebudu se již připojovat k obhajobě postavení Žalmů v evangelickém zpěvníku, je zřejmé a nepochybné. Připojím však ještě poznámku k funkci zpěvníku v životě církve. Vyjádřím ji dvěma citáty. „Vždyť zpěvník, to je skoro jako bible!“ zvolal bratr, teologicky velmi vzdělaný. „A to 'skoro' můžete ještě skoro škrtnout,“ dodala sestra, vedená teologickou intuicí. Tím ovšem nemínila a nemíním ani já obhajovat evangelický zpěvník šmahem. Pro stručnost použiji opět citátu jednoho člena hymnologického odboru, který zpěvník koncipoval a jeho konečnou podobu schválil. Když jsem se mu krátce po vydání ozvala s řadou námitek, odpověděl: „Ano, ihned po vydání zpěvníku musí začít práce na dalším.“

Zpěvník jako bible je jistě silné slovo, o části jeho písní však platí doslova. Mínil tak Luther, potvrdil A. Schweitzer, a bylo by i u nás více těch, kteří by to doložili. A nemusili bychom se omezit na Žalmy, starokřesťanské hymny a chorály, i když, ovšem, by mnohé z písní minulého století nebo ze současnosti musely projít užším výběrem. Avšak, jak správně zdůrazňuje Peter Morée, zpěvník velmi podstatně pomáhá komunikaci křesťanských pokolení napříč staletími, generacemi a typy zbožnosti, a to je něco, co nezbytně patří k „obcování svatých“. V něm pak mají své – a čestné – místo i písně dobově zabarvené, tématicky jednoduché a hudebně, vzhledem k době a okolnostem vzniku, méně náročné, jaké najdeme v Písních cestou života nebo v dětském zpěvníčku Zvonky. Je proto dobře, že některé z nich do dnešního „kostelního“ zpěvníku byly pojaty.

Chci se však těchto písní zastat i z dalšího, pastoračního důvodu. Lidé, kteří tyto písně slýchali a zpívali ve svém mládí, měli by se s nimi setkat při bohoslužbách i dnes, byť za cenu jistého názorového nebo teologického ústupku ze strany toho, kdo písně vybírá. Je smutné, doprovázíte-li devadesátiletého bratra, rozechvělého proto, že „si nezazpíval“ ani jednu dobře a odedávna mu známou píseň. Aspoň ta jedna by v každém shromáždění, v němž takovéto bratry a sestry vítáme, být měla. Vždyť oni musí mít také mnoho shovívavosti pro ty nové a mladé písně, které jsou již rytmem a tempem nepřístupné a z účasti na zpěvu je vylučují. Ostatně nejedna z nich také až příliš rychle zestárne, zevšední nebo se stane pro způsob podání jakýmsi šlágrem.

Jsou i jiné situace, v nichž se některá z těchto inkriminovaných písní ukáže jako jedinečně cenná a způsobilá zprostředkovat potěšení a ulehčení v situaci bližního. Stalo se mi několikrát, že jsem stála bezradná a beze slov u lože umírajícího. Vazby k tomuto světu, i k přátelům a příbuzným, již povolily a vyrušovat z osamoceného soustředění posledního zápasu nebylo radno. Tiše zpívaná píseň, důvěrně známá, však přece vstoupit směla. „Můj Ježíš, mé jest žití“ na příklad, píseň, která by v jistých situacích mohla působit jako ukolébavka, nejen že nerušila, ale zjevně přinášela ulehčení až do posledních chvil jasného vědomí. Stejně kající píseň „Tak jakýž jsem“ nebo v ruku Boží se oddávající „Ó ujmi ruku moji“. Jistěže bychom mohli zkusit i jiné, obsahově bohatší písně, Žalmy nebo písně jim velmi blízké. Ale jen pokud jsou schopny v situaci slabosti a krajní vyčerpanosti trpícího oslovit, tak aby se bez námahy mohl slábnoucím srdcem připojit.

Také při pobožnostech v domově důchodců učinila jsem dobrou zkušenost s těmito a podobnými písněmi. „Holubička tichá“ potěšila nejednu duši, a to třeba napoprvé i tam, kde byla dříve neznámá. Předříkávali jsme sloky po frázích, pak všichni, i ti, kteří neviděli na text, spolu zpívali, a důstojnost našeho zpěvu nebyla, myslím, menší než třeba při liturgickém přednesu chorálů.

Všecko má svůj čas, své místo a svou chvíli. I stupeň a druh vzdělání, které určují vkus, respektujme, jen aby píseň sloužila vzájemnému duchovnímu sdílení, k němuž je určena. Tam, kde zůstane zachována vnitřní vážnost a vzájemný ohled, nemusí být obava z „kýče“ tak veliká.

Mladá hrdla nechť zpívají mladé písně, a nových, i takových, které by s nimi všichni mohli ze srdce zpívat Pánu, kéž přibývá.