Pro evangelickou – z reformace vzešlou – část ekumény je svatořečení Jana Sarkandra hořkým soustem. Rozhodla se je spíše vyvrhnout než spolknout, ozvala se hlasitě a veřejně, vzala tu věc za svou, jako neprospívající nejen ekumenickým snahám, ale i obrazu církve jako celku. Neoficiálně dalo mnoho katolíků najevo, že to s tím svatořečením není nebo „asi není“ v pořádku, někteří i ocenili, že to ti druzí řekli nahlas a zdůvodnili. Průběh papežovy návštěvy nebyl triumfalistický, komentátoři, zejména Tomáš Halík, se snažili o přijatelnou a co možná civilní interpretaci, paulán František Holeček již předtím v televizním rozhovoru umožnil svým moderováním, aby se odpůrci svatořečení svobodně vyslovili.
Všichni připojovali ujištění, že ekumenismus, mocně podnícený 2. vatikánským koncilem, se nemá touto causou zastavit a papež sám vyslovil zcela jistě upřímnou omluvu za všecka v našich dějinách římskými katolíky spáchaná příkoří a vyjádřil odpuštění za příkoří odvetná. Protože však čin, který již zůstane v platnosti a vchází do dějin cestou institučně závažnější než vyslovená omluva, vázne hořké sousto v hrdle a jeho pozření či vyvrhnutí si žádá u vážných lidí rady jiné než mávnutí rukou anebo poznámky skeptiků, kteří mají vždycky vrch: „Vidíte, oni (totiž římští katolíci) zůstanou vždycky stejní.“
K celé té historii bylo řečeno už dost. Ozývám-li se ještě, a to poprvé, pak aby v dialogu, který se pokoušíme vést, byla zachována otevřenost a upřímnost. Chci tedy říci, kde stojím, a jistě nejen já. Cítím povinnost tak učinit právě proto, že k ekuméně, její podstatě, cílům, metodám se slovem i skutkem hlásím již řadu let a jde mi o to, aby nikoli chřadla, ale řádnými prostředky sílila.
Zásadním východiskem je mi vždycky, že vidím církev jako jednu jedinou, byť institučně rozdělenou. Nemám ráda rychlá a snadná řešení, více si slibuji od trpělivé práce, chodící po cestách důvěry. Proto se raduji ze všeho dobrého i v té části církve, kde nejsem zcela doma a naopak to, co nás vzdaluje od společného základu, mne rmoutí. Hranice protestantské disciplíny jsou ovšem volnější. Vím, že se papež může mýlit, i když mluví ex catedra. V tomto případě soudím, že ho svaté kolegium nedostatečně ochránilo.
Jsem daleka podceňovat význam římskokatolické církve jako instituce. Není pro mne zbytnělým oficiálním tělesem, vnímám ji přes úbytek jejích členů, který klasické církevní útvary postihuje všeobecně, a přes výtky konzervatismu, přicházející především z její západní části, jako živý organismus a zcela jasně cítím jeho nejen životaschopnost, ale i zdůvodněnost po vzniku reformačních církví. Dokonce i s tím, že je v něm zapracováno dost původem i současným charakterem pohanského. Proto se žádnými argumenty směle neoháním, činím tak jen s váháním, ve vědomí, že se odvažuji sahat do živého organismu, což se smí činit jen v jeho prospěch.
Že historikové z různých stran podali své nezávislé expertízy, je zajisté správné a vahou faktů vykoná časem své. Je ovšem lepší, opírá-li se kanonizace o fakta než o legendu, anebo – nelze-li jinak – jsou-li dostupná fakta zveřejněna spolu s legendou. To se stalo. V tom je i předpoklad pro možnost pokračování ekumenického spolužití a spolupráce. I když fakta byla kontroverzní, jejich zveřejnění zajišťuje svobodu dalšího rozhovoru i o jiných věcech, jimž se nyní spíše než pochybnému svatořečení budeme věnovat. Přece bych však ráda připojila stanovisko, které rámec sarkandrovské diskuse překračuje a nedovolí účelové ohlazování trnů, které vždy znovu narůstají. V celé diskusi se také ozvalo, ale tišeji. Pokusím se je ozřejmit vzpomínkou, která se – různě komentována – traduje v naší rodině. Můj dědeček z matčiny strany, písmák, mlynář na chudém mlýně v Sazomíně u Žďáru nad Sázavou, odmítl vyjít na silnici, když vesnicí projížděl v autě prezident Masaryk, aby ho se všemi Sazomáky pozdravil. Vedl ho protest proti kultu lidské osoby, který se skutečně kolem tohoto zasloužilého a vzácného muže začal – prý k jeho malé radosti – uchycovat. Dědeček se ovšem projevil jako opravdový beran a jeho děti mu to při vší úctě měly ještě po letech skoro za zlé.
Jednal však ze své reformované víry: opatrně s lidskou slávou, ta patří jen samotnému Bohu. Ne že by patřičná čest i člověku nepatřila, ale ona snadno zbují a vzpříčí se podstatě. Strhne pozornost na věci hovící lidskému gustu, podstata ustoupí do stínu, není-li deformována docela. Vím, že věc není jednoduchá. Že zástup světců patří k bohatství církve. Zbujení jejich kultu však vyznamenává horší úseky jejích dějin, proto by současná církev měla zůstat již preventivně při vší věcnosti a střízlivosti.
Nemohu však skončit, abych nedodala, na čem mi záleží nejvíce: je možná ještě jiná forma svatosti než institučně ověřená a vyhlášená. Svatost, v níž mizí hranice mezi profánním, světským a církevním nebo náboženským. Synonymem svatosti je čistota, dokonalost, podobnost s jednáním Božím. K té jsou vyzváni v evangeliu všichni bez rozdílu. Buďte dokonalí, jako i otec váš, který je v nebesích, dokonalý jest. Tento výrok z kázání na hoře je vlastně citací ze starozákonní knihy Leviticus: Svatí buďte, jako i já svatý jsem.
Svatost tohoto druhu ovšem nelze zajistit, ověřit ani vyhlásit. Nicméně právě ona působí očistně a sjednocuje sféry, které si byly původně cizí, od sebe odloučené. Její nositelé o ní ani nevědí, ostatně střídají se v ní. Ale bez ní by bylo na světě jako bez deště, který skrápí spravedlivé i nespravedlivé. Bez čistoty, bezelstnosti, falšeprostého pohledu se neobejdeme. Realizace takové svatosti je šancí obou stran ekumény, ale evangelická by v tom měla vynikat. Jinou nemá, neboť v reformačních církvích není svatořečen nikdo. Vím, že se tím chlubit nemůže.
V touze po jednotě křesťanů a činech k tomu směřujících ani po neblahém svatořečení ustat nemůžeme. Nikdy a ani na okamžik.
Snad bych měla ještě alespoň zmínit, co všecky složky ekumény vědí a vyznávají: že je ještě další, už naprosto neevidovatelný způsob svatosti. Z jejího vědomí oslovuje apoštol Pavel své sbory, i ty třeba rozhádané a povážlivě zevnitř ohrožené, přece jako „svaté“ tam a tam, v Jeruzalémě, v Korintu, Římě či v obecném rozptýlení. Bez sebemenších zásluh si v ní jsou všichni křesťané rovni.