bych ráda vyslovila několik poznámek. Můj názor není uzavřený, dospívám k němu postupně, jak průběh Marečkovy pře sleduji.
1. Je samozřejmé, že názory slušných lidí se v této věci liší. Shodují se v tom, že nemůžeme zůstat lhostejní k možnosti záchrany jeho života. V této chvíli – píšu v pětašedesátý den jeho hladovění – je tato naděje již minimální.
2. V každém případě zůstane jeho osud vážným znamením. Vzbuzuje otázky, které nemůžeme odmítnout. Jeho pře má širší význam: ukazuje se v ní zřetelně, jak se nám nedostává právní jistoty a že je otřesena důvěra v některé justiční orgány a tím koneckonců v celý právní stav. Proto také podstatu Marečkovy pře vidím jako zodpověditelnou jen v širokém právním a mravním kontextu. Bezpráví, jemu/ se brání, je dílčím svědectvím o dalekosáhlé krizi, ano pokleslosti justice a současně i právního vědomí společnosti, jak k tomu došlo v tlaku minulých padesáti let. K nápravě bude třeba ještě mnoho kritické a pozitivní práce v celé řadě ohledů a oborů. To patří k naléhavým problémům a úkolům naší sotva se rodící demokracie.
3. Pokud jde o vlastní požadavky pana Marečka, na jejichž bezpodmínečném splnění učinil závislým svůj život, uznávám jejich oprávněnost v tom smyslu, že měl právo je položit a žádat adekvátní odpověď. Vidím však také, že jeho věc na mrtvém bodě neuvízla a možnému řešení se přiblížila.
4. Způsob, jímž se pan Mareček domáhá odpovědi, nemohu přijmout z hlediska lidského, tím méně křesťanského. Kriticky se stavím i k nátlakovým postojům na veřejné instituce, jak se projevují při shromážděních na náměstí, i když jsou míněny jako akce směřující k záchraně jeho života.
5. Tím nechci pana Marečka osobně snížit, protože si jeho vnitřním pohnutkám netroufám rozumět a především nechci být nad ním soudcem.
6. V této chvíli se však nejvíc bojím toho – a proto také píšu – abychom věc neskandalizovali, nestupňovali tak pocit bezvýchodnosti a temnoty, a neuvolňovali tak prostor k neúnosnému obviňování. Nad Marečkovou pří se vznáší od samého začátku stín absurdity, a té se musíme bránit. Naše situace má povážlivé rysy, není však bezvýchodná. Ať již to s panem Marečkem dopadne jakkoliv, zůstane našim člověkem, naším mementem. Veškerou energii však věnujme hledání cesty, schůdné pro všecky lidi dobré vůle.
28. 2. 1992