V tomto článečku mi nepůjde o odborné poučení, které je lépe vyhledat v příslušných slovnících. K uvedení do širšího rozhovoru v církvi může také dobře posloužit řada statí bratra prof. Smolíka, nedávno uveřejněná v Kostnických Jiskrách. Otázce Písma je v nich věnována zásadní pozornost. Mé stručné svědectví bude spíše osobní.
Předznamenání
V křesťanském, reformačním pojetí Písma jsem vyrostla, a je ovšem mým východiskem. Mé setkání s židovským zacházením s Písmem se děje na cestě následování Ježíše. Jemu byla Písmem svatým hebrejská Bible, Zákon a proroci, náš Starý zákon. Jako každý zbožný Žid věřil, že nebe a země pominou, ale slova Písem se naplní do posledního znaménka hebrejské abecedy. Církev od samého počátku chápe slova Písem ve světle slova Ježíšova, jeho Duchem vyučována. Ano, Duch je znakem a darem daným církvi i ve věci chápání Písem.
Tak se odvažuji mluvit, protože věřím ve „svatou církev obecnou“, přestože skutky církve, ale i její teologie v průběhu dějin vedení Ducha tak často odporovaly. Právě vztah k Židům je toho výmluvným a tragickým dokladem.
Ježíš – Kristus, náš Pán, je pro nás, křesťany z pohanů, prostředníkem cesty k Bohu, odlišné od cesty Izraele. Tím je dáno zvláštní předznamenání, jemuž se nemohu vyhnout, a to i ve čtení Písma. Důsledky rozdílu se brzy projeví.
Židovský výklad Písma, jak se s ním v dílčích intenzivních průhledech seznamuji, mě v mém křesťanském hledání cesty k Bohu v následování Krista nezviklal, stal se mi naopak drahocenným objevem a velkou pomocí. Základ i obzor uchvacování evangelia se tímto setkáním rozšířily a upevnily. Prožívám tento proces jako svobodu, v níž se daří důvěře, která tíhne k sounáležitosti celého lidu Božího, aniž nedovoleně předbíhá a přeskakuje stupně našeho vždy částečného poznání.
Společný základ
je v Písmech hebrejské Bible, Staré smlouvy, nebo jak jsme uvykli říkat, Starého zákona, viditelně hmatatelný. Pro Židy je Biblí, Knihou knih, a závaznou normou víry i života jedině tato první část křesťanských podvojných Písem svatých. Je důvodem k hluboké vděčnosti, že tento společný základ zůstává pro obě společenství pevný, v liteře textu v zásadě totožný, a nezpochybnitelný, kanonický. Výjimečně a jedinečně spojuje právě jen Židy a křesťany, tak to aspoň vnímám ze svého křesťanského místa. Třetí člen tzv. „abrahámovské ekumény“, islám, má za svůj základ jinou mu svatou knihu, korán, který čerpá ze Starého i Nového zákona jen částečně.
Přes rozdílnost předznamenání mohu prostřednictvím hebrejské Bible vstoupit do mohutného proudu dějů lidu Božího, jeho vyučování přikázáním, směřování, přesahování generačního i časového, do prorockých očistných výzev a návratů a nalézání milosti v ohni pravdy, soudu a spravedlnosti. Je mi dovoleno stanout u životodárných pramenů Božích zaslíbení a Božího zjevování a ponořit se do nich. Užaslý zrak se smí vírou dotknout samého začátku stvoření a jeho smyslu a jako v zrcadle zahlédnout i věci poslední. Nikde jinde se nemůžeme tak pronikavě dotknout šíře, mohutnosti a hloubky celého jednání Božího s člověkem a lidské situace před ním jako ve svědectví hebrejské Bible. Ale i
Nový zákon
jsme přijali z rukou a víry židovských autorů, svědků Ježíšových. Starý zákon jim propůjčuje slova, jimiž jedině lze uchopit a vyslovit také obsah a smysl díla Kristova, jeho organickou včleněnost do díla s Izraelem a v plnosti času i s církví, nejprve z Židů, brzy též z pohanů. Bez Starého zákona nelze pochopit, v čem spočívá novost a jedinečnost Božího zjevení v Kristu.
Rozdíl židovského a křesťanského výkladu Písma
je jistě svým způsobem bolestný, chápu však stále více jeho pozitivní význam. Brání nedovolenému, totálnímu křesťanskému přisvojení. Církev by příliš snadno nalézala v Písmech Starého zákona nikoli svého Krista, ale především stále jen samu sebe. Avšak Židé mají v prostoru Písma své vlastní, nezaměnitelné místo, a nesou poselství, jemuž jsme povinni naslouchat. Vždyť jejich společenství přes všecky překážky a úklady trvá, a to je pro církev velkým znamením.
Mohu říci, že po jistém čase neujasněnosti se mi téměř náhle otevřela radost z židovské odlišnosti, která nevypověditelnou sounáležitost, alespoň z křesťanské strany, naprosto neruší. Židé trvají v poslání, které by možná křesťané ve svém sklonu k individualizaci anebo zas přílišné teologizaci biblického poselství snadno oslabili až vyprázdnili.
Zatím co křesťané úporně usilují o aktuální interpretaci směrem k současnému člověku a jsou pro to málem ochotni zpochybnit stará křesťanská vyznání, včetně Apoštolského, Židé neúnavně uskutečňují své rozvíjení Tóry v nepřetržitém generačním předávání. Některé směry mluví o „ústní Tóře“ dokonce jako o rovnocenné s Tórou psanou a mají za to, že na Sinai přijal Mojžíš z ruky Boží obojí. Tím přicházíme k rozdílu v pojetí
Tradice u židů a křesťanů
Židé se při slově tradice rozhodně neošívají. Neznají reformační protest proti tlaku tradice na úkor Písma. Výklad Tóry je evidentně dílo svěřené lidem, a ti za něj nesou odpovědnost. Proto také, pokud dobře rozumím, nehraje v židovství otázka vztahu mezi Písmem svatým a Slovem Božím tak jitřivou roli jako v křesťanství. Také oni ovšem vědí, že existuje jen jediná pravda, mnohost výkladů však zrcadlí mohutnost, bohatství a neokleštitelnost jejího obsahu.
Můj osobní dojem z Talmudu naráží někdy na obavu, zda košatost Tóry nezastiňuje výhled k Bohu, o němž má svědčit. Křesťanství naproti tomu výklad Písem, pravidla své víry, svým způsobem jako by zjednodušuje: odhrnuje větve stromu Tóry, aby bylo příměji vidět k Tomu, kterého Ježíš v dokonalé důvěře nazýval Otcem a v modlitebném styku s Ním se dobíral Jeho vůle a čerpal sílu k jejímu naplnění.
V Ježíšově výkladu Písem, i když projevuje znaky rabínské metody, je také něco skutečně nového, nevypočitatelného a v úsilí o věrnost Boží vůli právě vznikajícího. Zdá se mi, že důvěra, jíž je Ježíšova řeč o Bohu nesena, má v sobě takovou vážnost (svatost), že v ní není místo pro to, čemu se říká židovský humor, který tak často prosvětluje výroky Talmudu.
Talmud, a v tom spočívá další podstatný rozdíl, je opravdu nekonečný, kdežto Nový zákon pospíchá k cíli. Přivolává konec. Je celý psán pod tlakem paruzie, vstříc touze: Přijď tedy, Pane Ježíši! Tím nechci vyzvednout přednost Nového zákona vůči Starému a křesťanů vůči Židům. Pokouším se jen dotknout se smyslu trvání obojího společenství jediného, jak věřím, lidu Božího, i smyslu rozdílu ve vymezení i výkladu jejich Písem. Je dobře, dokáželi každé z nich držet a rozvíjet to, k čemu je na cestě ke Království Božímu povoláno. Tak se mohou i v krajní rozdílnosti přece oslovit a setkávat.
Naznačím, co myslím, jedním příkladem: Židé říkají, že Bůh stvořil svět podle Tóry, ona mu byla přítomna jako Moudrost, tvůrčí plán i nástroj. Apoštol Pavel, evangelista Jan a jiní objevili, že Bůh stvořil svět pro Krista, podle něho a skrze něj. V obojím případě jde o Slovo, jímž se Bůh zjevil nejprve Izraeli, potom církvi, vždy z lásky k člověku a k jeho spáse.
Proto soudím, že ani ošemetné trojiční učení nemusí znít až tak urážlivě uším židovským, a naopak učení o Tóře uším křesťanským. Tuším obzor, kde se všecka Boží slova setkají, obejmou a sjednotí.