Zase jsem jednou zašel do knihkupectví. Našel jsem oddělení náboženství a uviděl ji. Bílou, prohlédl jsem si ji více zblízka, obrázek. Uvědomil jsem si, že jsem o ní chtěl již dříve o ní napsat. O kom to mluvím? O knížce Pinchase Lapida, Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí? Proč o ní chci psát?
Bdí ve mně nevědomí
a kdoví kdy se opět zlomí
v těchto chvílích bez svědomí
čerti s ďáblem tmou mě honí
V jeskyni
tma
vedrala se mi
do zraku
světlo
mohlo by se podobat
jen přízraku
ty oči
které jsou tak blízko mě
jsou odraženy
tak přesmutně
(O partnerství se sbory v Nizozemí)
(Vlastimil Třešňák, Klíč je pod rohožkou; Torst 1995, cena 169 Kč)
Všechna tři podobenství v 15. kapitole Lukášova evangelia ústí svým příběhem v radost nad nalezením ovce, peníze i mladšího syna. Raduje se majitel ovcí se svými sousedy a přáteli, raduje se žena se svými sousedkami a přítelkyněmi, raduje se otec se svým synem a celým domem. Třikrát je tu nabídnuta radost tomu, kdo vystupuje v posledním podobenství v jeho druhém vrcholu.
To, po čem šlapeš
je země
není ze mě
ale je svá
Dává si po sobě šlapat
na kole, nohama
Ona je svá, sama
Ale je i tvá
Tvá hrouda země
která tě jak peřina přikreje
tvých cest s pražci koleje
Zní to trochu temně
9. 9. 2016
Když se dítě narodí
nadechne a zakřičí
Na konci života
člověk nenadechne a mlčí
Je ticho a prázdno
prostřený stůl
ke kterému nepřijde
Prázdný stůl
prázdná židle
žádný nádech, žádný výdech
nic, smrt
Jen dech je u Boha
kam nedohlédneme
neuslyšíme
Čtení: Žalm 107,1–9 Text: Matouš 9,27–31
Mt 9,27–31
Zlatým teletem současnosti se stalo vše, co je autentické a upřímné. Myslet něco upřímně už je na pokraji vtipu. I když Stanislav Gross zemřel, jeho výrok se stal nesmrtelný. Takto nesmrtelné se však nestanou bonmoty jeho spolustraníka. Asi proto, že po tom tolik touží. Proč je pro mne upřímnost tématem? Co mi na ní vadí? Proč ji vidím jako modlu!
Dva koloušci
důvěřivě spočívali
do mých očí.