Všechna tři podobenství v 15. kapitole Lukášova evangelia ústí svým příběhem v radost nad nalezením ovce, peníze i mladšího syna. Raduje se majitel ovcí se svými sousedy a přáteli, raduje se žena se svými sousedkami a přítelkyněmi, raduje se otec se svým synem a celým domem. Třikrát je tu nabídnuta radost tomu, kdo vystupuje v posledním podobenství v jeho druhém vrcholu. Tato kapitola končí neuzavřeným koncem. Přistoupí starší bratr na toto pozvání? Přijmeme radost těchto podobenství a vstoupíme do domu radosti k oslavě těch, kteří nás předešli z velké vzdálenosti od Boha a přece už u něho jsou, kdežto my jen nahlížíme oknem, zda se tu neděje něco nepravého, zda to neběží špatným směrem, zda se tu neospravedlňuje zlo bez potrestání a bez podmínek, které jsme na sebe vzali jako těžké jho, které nás tlačí a přece ho tlačeni vlečeme z domu do úmorné práce a zpět?
Otec tu říká svému synu: „Co je mé, je vlastně tvé.“ Je i otcova radost radostí syna? Je schopen přijmout syn všechno dědictví po otci, které se nesestává jen z dřiny na poli světa, ale i z radosti moci přijmout do svého středu, co se z něho odstředivou silou touhy po majetku vymrštilo až za obzor, na který je možno ještě dohlédnout okem nebo vložením tradice a kultu zbožnosti? My jsme ti, kdo reptáme. I reptajícím, mručícím mrzoutům je však určeno slovo, kterým se mohou nechat vést do Božího království, jež je může za ucho přitáhnout do svého středu. Uslyšíme? Nebo si ucho uřízneme?
Je potřeba hodovat a radovat se, bylo toho potřebí pro farizee a zákoníky. Není důvod ke studu jíst s hříšníky, ale právě toho je zapotřebí. Ne hodovat s přáteli, kteří mají stejně vysokou úroveň v našem hodnocení jejich morálky. Ne hostina s těmi, které jsme si pečlivě vybrali, abychom i my jimi mohli být vybráni. Hostina, sdílení nejužšího společenství, ve kterém jsme viditelně mohli poznat, z čeho jsme živi, podrženi nad strádáním, péčí Hospodinovou, který nám dává pokrm, z něhož se můžeme radovat. Tato radost není určena do našeho soukromí, ale radost z pozemských věcí v kruhu s těmi, kdo sedí či leží za jedním stolem, kdo ze stejného pokrmu jsou zrovnoprávněni s námi a my s nimi. Radost na hostině je určena všem, především těm, kteří jí byli vzdáleni. Otec má radost a při jeho radosti mu působí smutek ti, kdo odmítají sdílet radost s ním. Raduje se z toho, že se mu vrátil syn, který na počátku odmítl s ním se sdílet a hned při jeho návratu se mu vzdaluje starší syn. Otec však nepřistupuje na ono „buď jeden nebo druhý“. Při hostině s tučným teletem už musí opět vyhlížet svého ztraceného syna: „Zřekni se sobecké radosti pro sebe a své přátele nad kůzletem a přidej se k radosti nad tučným teletem se svým bratrem! Nedostal jsi kůzle, teď je pro vás oba připraveno tele. I když se někdo ztratí, nemusí být ztracen navždy, může být nalezen. Když někdo umírá, umírá hladem, nemusí umřít, ale může znovu ožít. To se nepřihází každý den. Teď se to přihodilo, je to pro tebe příležitost prožít radost, jako prožívám já, jeho otec. Je to příležitost a té je třeba využít. Je třeba hodovat a radovat se. Je třeba zahodit předsudky, že hříšného nelze změnit. Je třeba uslyšet, že se ze své cesty vedoucí ke smrti vrátil k životu, životu plnému, proto je teď čas radosti, čas hodování.“
Podobenství není vyprávěno jako sebeospravedlnění Ježíšovo proti útokům farizeů a zákoníků. Cílem vyprávění není tedy se ospravedlňovat, ale tyto dvě skupiny pozvat ke sdílení radosti s otcem nebeským. Je to evangelium, které otevírá dveře do Božího království ve sdílení společenství s Ježíšem a jím přijímanými hříšníky a celníky.