V sobotu 1. 8. 1998 zemřel ve věku 36 let Jan Svoboda, absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. V r. 1985 se oženil s Alicí Lisovou a měl s ní později tři syny. Byl jedním ze zakladatelů Nezávislého mírového sdružení – iniciativy za demilitarizaci společnosti. Připomeňme alespoň jeho rozklad Federálnímu shromáždění o výkonu vojenské služby z r. 1987, který posloužil díky své fundovanosti k rychlé novelizaci příslušného zákona po listopadu ’89. Od poloviny r. 1989 do ledna 1991 sloužil jako vikář sázavského sboru ČCE. V Sázavě ho zastihl listopadový převrat. Stal se poslancem rekonstruovaného FS za OF a jeho schopnost orientovat se v politické oblasti a rychle uvádět v život nové aktivity značně urychlovaly – soudě podle znalců lokální problematiky – polistopadové změny na Žďársku. Mimoto stihl od února 1990 zajistit vydávání měsíčníku Protestant (první vydavatel v r. 1990–92). V polovině r. 1991 přijal místo ředitele nově se rodícího Úřadu práce a rezignoval na duchovenskou práci. Z Úřadu práce odešel na jaře 1992 poté, co se dostal v souvislosti s dělením OF na OH a ODS a s jeho – pro leckoho příliš pragmatickým – přístupem k bývalým komunistům ve veřejném životě do konfliktů a intrik. Pokoušel se potom prosadit jako podnikatel, ale neuspěl.
V takovém výčtu aktivit by většina z nás asi jistě našla naplnění, uspokojení a ukotvení života, důvod pro existenci. Pro Honzu tomu tak nebylo. Byl schopen rozbíhat projekty nemalých rozměrů, jejich trvalé fungování a udržení však pro něho nebylo dostatečnou motivací a nedostávalo se mu pro ně sil ani vůle. Samy o sobě neobstály před jeho neúprosnou pochybovačností. Nakonec se mu život a konkrétní odpovědnost čím dál víc rozpadaly a místo zápasu o nalezení smysluplnosti nastupoval čím dál častěji nepřiznaný útěk. Sebedestruktivním pitím se připravoval o rodinu, zdraví, úctu i sebeúctu. Stále méně nacházel cestu k těm, kterým na něm záleželo. Přes několikeré rozhodnutí léčit se nebyl s to přijmout pomoc od jiných. S beznadějí i pády se potýkal sám. Sám také svůj život ukončil.
Žádný lidský život není jen věcí člověka samotného. Za tím, že Honza nenacházel v tomto světě hodnoty, kterým by mělo smysl se trvale oddat, lze vytušit mnohé. Po otci pocházel z pražské patricijské rodiny, jejíž životní prostor rozbil Únor 1948. Znormalizovaná Komenského fakulta předváděla často teologii jen jako zdůvodnění a možnost, jak se vylhat ze společenské odpovědnosti a skutečné solidarity, což se projevovalo i v církvi. Kromě svobody se po r. 1989 otevřel prostor i pro naši občanskou a politickou nedospělost, která se často alibisticky kryla za prvoplánový antikomunismus.
Na druhou stranu měl kolem sebe Honza neustále ty, kterým na něm záleželo a kteří přes všechna zklamání pro něho zápasili o důvěru a naději – předně svou ženu Lízu a farářskou rodinu Mamulových ze Sněžného a později z Radotína.
Životaběh je však vposledu neprohlédnutelný člověku samotnému, natož aby jej mohl někdo přečíst a zhodnotit zvnějšku. Naše víra nás vede k tomu, abychom nevynášeli soudy – omluvné, idealizující ani zatracující – předčasně, ale nechávali tu místo tomu, který vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, zjeví záměry srdcí a má moc podepřít.
Otázky – spíš nad vlastním než Honzovým životem – ovšem zůstávají: Žijeme v napětí mezi povoláním, které není z tohoto světa a nemůže být v tomto světě a čase vposledu naplněno, a přitom jsme Kristovým vtělením právě do něho povoláni. Selhává ten, kdo se spokojí, kdo pro svou touhu nalezne již nyní naplnění – nebo ten, kdo ve svém nepokoji všechna pouta zpřetrhá? A kdo víc? A kdy? Nad naší smířeností i nesmířeností visí stejný otazník. Co to znamená a co to obnáší ho přijmout? A kdo ví, kdo ho unesl, kdo setřásl a kdo neunesl? O tom se člověk nemůže ujistit ani přežitím ani smrtí.
Při pohřebním shromáždění 12. 8. ve Sněžném se setkalo mnoho lidí z mnoha okruhů. Lydii Mamulové patří dík za otevřenost, s jakou toto shromáždění vedla. Kázání na text Pláč 3,17–20 uzavírala slovy: Když slyšíme naříkajícího proroka, máme před očima jeho spravedlnost. Když jsme se báli o Honzu, měli jsme před očima jeho pokusy žít, něco velkého dokázat, jeho selhání, ale mohl svůj zápas o Boží blízkost dávno vzdát, mohl to všechno nějak na tom světě doklepat.
Ale Honza to nevzdal, spor s Bohem o svou osobnost, o svou tvář vyřešil svým způsobem. Ano, způsobem pro nás všechny velice zraňujícím, ale je to jeho svědectví. Nemohu jinak než si v tuto chvíli připomenout povzdech apoštola Pavla z listu Filipským „Život je pro mne Kristus a smrt je pro mne zisk.“ Život znamená obstát jako křesťan, a na to Honza nenašel sílu, smrt znamená být doma u Pána.