Čtení: Žalm 107,1–9 Text: Matouš 9,27–31
Mt 9,27–31
Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“ A otevřely se jim oči. Ježíš jim pohrozil: „Ne, aby se to někdo dověděl!“ Oni však šli a rozhlásili ho po celé té krajině.
Milé sestry a bratři! Ježíš je na cestě. Jeho cesta vede odněkud někam, od Boha do Božího království. To je jeho cesta. Ta pokračuje. Vede pořád dál. Nejen v těch příbězích Matoušova evangelia. Ale z těchto příběhů míří do srdce, do středu našich životů. Tam se s Ježíšovou cestou můžeme potkat. Tam se můžeme jím, Ježíšem, na jeho cestu dát pozvat. On nám kříží cestu a my můžeme jít za ním, následovat. „Když šel Ježíš odtamtud dál…“
Ježíš ví, že člověk má jít tam, kam ho Bůh vede, kam ho Bůh zve a kde na něho čeká. Kde a kam ho vede Boží vůle, to, co Bůh po člověku chce, co mu přeje, nabízí a v čem ho nenechává svou nabídkou samotného.
Šel odtamtud dál. Odkud? Odtud, kde se pověst rozšířila po celé krajině. Pověst o tom, že Ježíš zemřelou dívku probudil k životu. Vzal ji za ruku a vedl tam, kde je život s ním. Taková pověst má svou sílu, je životadárná, probouzí naději i touhu všech, kdo jsou omezeni, žijí s handicapem, cosi podstatného jim v životě chybí.
To, co chybí dvěma mužům, kteří za Ježíšem křičí, je zrak. Jsou nevidomí, slepí, evangelium je nazývá slepci. A tím je ve zkratce hned dáno, proč na Ježíše volají. Chtějí ho zastavit, aby na ně počkal. Do svého křiku dávají sebe samé, vše, na čem jim záleží. Krátkým křikem zvolají vše podstatné: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ Ti nevidomí volají za Ježíšem prosbu o pomoc pro jejich nouzi, aby se jich dotkl svým soucitem; jsou hodni toho, aby se nad nimi smiloval. Tuto prosbu, tento křik vkládají do oslovení, kterým vyjadřují svou víru, že právě u něho hledají svou spásu a záchranu, u Syna Davidova, toho Mesiáše, kterého Bůh poslal právě do jejich nouze, do jejich nedostatku, do situace, ve které oni nevidí, jsou nevidomí, slepí. Vždyť Mesiáš je Bohem poslaný!
Ti nevidomí Ježíše následují, spěchají za ním, volají na něho, oslovují ho, vzdávají mu poctu a nazývají ho královským jménem. Ale Ježíše nezastaví. Ježíš jde svou cestou, stále dál. Bez zastávky. Proč na ně Ježíš nepočkal? Mělo to nějaký důvod, když to evangelium ve svém vyprávění zvýrazní tak, že si toho můžeme všimnout? Co bylo za tím? Proč ten spěch domů?
Ježíš asi nechtěl svou rozmluvu s nevidomými vystavit na odiv veřejnosti. Nebo je tímto způsobem pozval k sobě domů. Jako vzácnou návštěvu. A hned jak přišli k němu domů a „přistoupili ti slepci k němu“, uvítal je přichystanou otázkou. Otázka byla vzbuzena jejich očekáváním, tím, po čem toužili, co si od něho přáli, co jim viděl na jejich nevidomých očích.
Ti dva nevidomí Ježíše následovali po jeho cestě a nyní k němu přistoupili. Byli u něho doma. A přistoupili sami od sebe, ze své vůle, se svou prosbou, která je vidět i beze slov, na první pohled, ihned. Nyní jsou uprostřed své cesty za Ježíšem. Poslední kus cesty ušli spolu s ním a nyní jsou s ním, v jeho blízkosti a přítomnosti. Mohou ho nyní nechat promluvit, dát prostor jeho slovu, určenému jim osobně.
„Ježíš jim řekl: ‚Věříte, že to mohu učinit?‘“ Ježíšova otázka míří k jejich víře. A Ježíš se neptá po víře jen těchto nevidomých. I naše existence, existence čtenářů a posluchačů tohoto příběhu je postavena pod Ježíšovu otázku. Otázka po naší víře. Dáme prostor této otázce v našem životě? Budeme i my schopni odpovědět jako tito dva nevidomí? „Odpověděli mu: ‚Ano, Pane.‘“ Ten, kdo věří, může vyznat Ježíše svým Pánem. Vždyť takové vyznání k víře patří. A víra sama uzdravuje, je životadárná, vzbuzuje naději.
„Tu se dotkl jejich očí a řekl: ‚Podle vaší víry se vám staň.‘“ Ježíš jedná z jednoty své osoby. Učiní skutek, čin a zároveň k tomu poví slovo, které vysvětluje a dává jeho činu smysl. Taková je Ježíšova víra. Jedná i mluví. Oběma rukama se dotkne dvou očí nevidomých, aby věděli, co se děje. Uzdravuje je i svým slovem. Jeho víra se potkává s vírou těchto nevidomých. V setkání s nimi došla víra Ježíšova i víra nevidomých svého vrcholu, svého cíle. Zde se stala skutečností: „A otevřely se jim oči.“
Ježíš nechce být zázračným léčitelem ani božským lékařem, člověkem. Chce mluvit celým svým životem. A to, že uzdravuje, vytrhuje z postižení, patří k jeho učení v podobenstvích o Božím království i k jeho odpuštění lidského hříchu – spíše jako záruka nebo poctivě stvrzený úkol jeho života. Proto tu čteme: „Ježíš jim pohrozil: ‚Ne aby se to někdo dověděl!‘“
Ježíšův dotek vrací k životu. Když vzal za ruku dceru představeného synagogy Jaira nebo se zde dotkl očí, vracel k životu a zde vracel zrak. V Ježíšově blízkosti a přítomnosti to proudí životem. On je nejen cesta, ale i život. A to, jak jedná, celistvý svým skutkem i slovem, je Pravda sama.
Ti dva nevidomí nyní vidí na cestu svého života. Ježíše však neposlechnou: „Oni však šli a rozhlásili ho po celé té krajině.“ Zkrátka jim to nedalo. Nemohli jinak. Tak prudká změna, kdy jim Ježíš v nich samých nalezl jejich víru, která v doteku Ježíšovy víry je přivedla k tomu, že prozřeli, uviděli, našli svůj zrak, nový pohled na jejich život, ta jim nedovolila, aby o tom mlčeli. Neuměli to, i když se tím provinili proti Ježíšově pohrůžce.
Když o Ježíši mluvíme, možná je to proti tomu, oč on sám usiloval, když hledal Boží království a víru v něm. Možná však taková nedbalost dojde i Ježíšova prominutí. On změnil život dvou nevidomých. My se můžeme nadít a dočkat, že má moc změnit i náš život. Nebo náš pohled na něj, proměněný naším prohlédnutím i novým a nečekaným pohledem, který určuje vděčnost tomu, kdo nám život dal a k životu nás zve. Jemu buď sláva i náš dík. Amen.
Pane Ježíši! Obrať náš pohled obrácený k vlastnímu prospěchu, k Tobě a od Tebe k našemu bližnímu i k novému pohledu na nás samé. Prosíme Tě o život, který se vydává za Tebou na tvou cestu v našem světě. Amen
Poslání: Římanům 12,12–15