Před časem jsme uvedli, že biblická tradice učinila patronem staroizraelských filosofů krále Šalomouna. Nyní dodejme, že nebyl sám: kniha Přísloví zmiňuje v podobné roli i další panovníky: starozákonního Chizkijáše (Př 25,1) či exotického Lemúela (Př 31,1). Podobně sapienciální literatura celého starověkého Předního východu příležitostně svěřovala roli archetypických mudrců legendárním i historickým vladařům – kupříkladu Amenemhetovi I. či Hardžedefovi v Egyptě, Šuruppakovi v Mezopotámii nebo Husravovi I. v Persii.
Ve starozákonním podání pak sama ztělesněná Moudrost Boží prohlašuje „skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci, skrze mne velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě“ (Př 8,15n). Je-li tedy moudrá vrchnost, pak je moudré, aby se každý podvolil jejím rozhodnutím a příkazům. V rámci sociální etiky, podobně jako v rámci rodinných mravů, proto sapienciální učitelé své žáky a čtenáře nabádali k téměř „konfuciánské“ oddanosti a loajalitě vůči osobám výše postaveným. Jedno z biblických rčení dokonce panovníka staví po bok (nikoli naroveň!) samému Bohu: „Můj synu, boj se Hospodina a krále!“ (Př 24,21a).
Takový byl ideál. Ve světě reálné politiky a pragmatických politiků však pro ideály příliš místa nezbývá. Zřejmé to bylo i spíše konzervativnímu myšlení redaktorů knihy Přísloví. Také oni si uměli povzdechnout: „Nesluší bloudovi mnoho řečí, tím méně urozenému řeči lživé“ (Př 17,7) či „vévoda bez rozumu znamená mnoho útisku“ (Př 28,14a). A Kazatel na to šel, jako obvykle, ještě kousavěji, když přemítal o „čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo“ (Kaz 8,9).
Z jeho pohledu svět judské provincie velké říše Ptolemaiů takřka praskal ve švech, jak byl plný malých, co trpí neodbytným nutkáním hrát si na velké. A jejich hra na pány nad životem a smrtí bývala podle Koheleta někdy slabší než řecká komedie, když do ní obsadí ochotníky: „Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky“ (Kaz 10,6). Provinční móresy, provinční mocipáni … Že by opravdu platilo Kazatelovo „pod sluncem není nic nového“ (Kaz 1,9c)?
Někdy se může zdát, že Wille zur Macht, která jde přes mrtvoly, skutečně vládne dějinám „na věčné časy a nikdy jinak“. O to nadějněji vyznívá uštěpačné Sírachovcovo „dneska ještě král a zítra umrlec“ (Sír 10,10b). Když kdysi umřel Brežněv, establišment vyhlásil státní smutek. V rádiu zněly dumky, kina a divadla nehrála, estrády se nekonaly. Ale přinejmenším v té hospodě, v níž jsem onoho dne zrovna seděl, se točilo pivo zadarmo a všem ještě dlouho, dlouho po zavíračce …
I ta na první pohled nejsveřepější moc je v posledku jen pomíjivou. V kterémkoli okamžiku může ukázat svou pravou tvář – křehkou a pofidérní. Nepochybně právě proto upravuje novozákonní autor citát z Př 24,21a na „Boha se bojte, krále (jenom) ctěte“ (1 Pt 2,17). Protože ten jediný pravý Král, co v tom našem údolí vzhůru nohama chodil a chodí s námi, je ten chudý, na oslátku. Proto „jsou v něm skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Ko 2,3).