Kázání Dalibora Antalíka

Číslo

Hra hodná hraní Text: 1. Korintským 9,22–27

„Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“

Díky dvěma Pavlovým epištolám vešel křesťanský sbor v Korintu do povědomí čtenářů bible svou rozhádaností. Vznikaly v něm skupiny a frakce, tlaky a dusna. Kdekdo se zaštiťoval kdečím. Jeden chodil svazácky ověšen principy a zásadami. Druhý na ně postmoderně kašlal. Docházelo k rozepřím o věci podstatné i malichernosti. Jeden v tom snad spatřoval příjemné rozpestření názorového spektra. Druhý měl záminku k staromilskému žehrání na to, kam tenhle svět spěje … Jeden tvrdil to, druhý ono … A všichni dohromady brali své postoje smrtelně vážně a byli ochotni za ně ostřím jazyka bojovat do posledního slova.

Do této zjitřené atmosféry přichází Pavlův dopis. A v něm přečtený oddíl. Uvědomíme‑li si, do jaké situace směřuje, může se jevit skoro nepatřičně. Vždyť přirovnávat existenci člověka ke sportovním hrám se přinejmenším tomu, kdo je sužován vlastní důležitostí, může zdát krapet mimo. Kromě jiného však právě v tomto vyvětrání a odlehčení dusna panujícího mezi korintskými křesťany tkví vnitřní náboj apoštolova poselství: umožňuje nadhled a odstup.

Podle Pavla člověku prostě nepatří jen přívlastky sapiens, faber nebo religiosus. Příslušníka lidského rodu necharakterizuje jen intelekt, schopnost pracovat a produkovat či smysl pro věci posvátné. Snese i pojmenování homo ludens, „člověk hravý“, člověk, jehož životem je hra. Apoštol tedy – u víře, že tím dobře ilustruje křesťanovu existenci ve svobodě (srov. 1K 9,1), – používá obrazu sportování. Sportování, na které si Korinťané potrpěli: v jejich městě se pravidelně každé dva roky, v období mezi Olympiádami konaly tzv. Isthmické hry.

Konkrétně Pavel přirovnává život k závodnímu běhu a boxování – a to o první cenu, o odměnu za dosažený cíl. Ve hrách sportovních jí může dosáhnout jen jeden závodník, ten první (1K 9,24). V křesťanském „závodění“, ve hře života, však neexistuje pořadí a odměna je slíbena všem, kdo se neminou cílem. A ten je dán Bohem. Jakoby apoštol říkal: „Váš život je hrou, která vás má prověřit.“ Je to však zkouška odehrávající se za určitých pravidel a ta jsou podstatnou součástí každé hry. Pokud se pravidla nedodržují, hra hrou být přestává: vždyť „každý hráč se podrobuje všestranné kázni“ (1K 9,25). A každý, kdo přistoupí na pravidla, musí znát i její cíl, musí vědět, co je jejím účelem. Proto slyšíme Pavla ujišťovat: „Já tedy běžím ne jako bez cíle, bojuji ne tak, jako bych rozdával rány do prázdna.“ (1K 9,26)

Domyslíme‑li toto podobenství dále, zjistíme, že to, co lidé potřebují k dobrému životu, není ani tak převaha nad druhými, nýbrž hra hodná hraní. Hra, která má dobrý cíl. Ne každý má ovšem to štěstí do ní vstoupit. Proto zdá‑li se někomu, že mu život žádnou hru hodnou hraní nenabízí, často se snaží vypomoci si náhražkami. Neboť jakoukoli hru – byť s cílem pochybným – považuje homo ludens za lepší, než jít od válu a nehrát vůbec. A užírat se v koutě, nebo jen takzvaně fandit. V takovém případě si, každý podle svého naturelu, hledá svůj ring, svou závodní dráhu, svoje sukno, svoji parketu. A místo hry života s Božími pravidly a Božím cílem se pokouší hrát svou hru na život, která odráží jeho vlastní cíl. Trefně nazval židovský psycholog Eric Berne, zakladatel tzv. transakční analýzy, přesně před půl stoletím svůj bestseller Games People Play …

Zkusme si tedy pár her na život přiblížit.

Jedna z nejrozšířenějších by se mohla jmenovat čuník u koryta. Je to hra jednoduchá, prvoplánová. Jejím cílem je prodrat se co nejhlouběji do koryta, sežrat toho co nejvíce a ostatní vepříky odstrkovat co nejdále od žlabu. Úspěšný hráč této hry musí být od rány, ramenatý a nenasytný. Hra se může provozovat i s docela malými korýtky.

Na pyšného páva se hraje pro slávu, a je o málo složitější. Jejím účelem je roztáhnout ego co nejvíce a udržovat ho v tomto stavu co nejdéle. Tehdy se protagonisté stávají středem pozornosti a hovorů druhých. Vítězství dosahují ti, kdo se naparují nejdéle, bez zřetele k tomu, zda na nich něco k oslavování je, či není. Spoluhráči, co chtějí být in, s nimi kamarádí alespoň na facebooku, aby ostatní viděli.

Kohout na smetišti je vyhledávaný alfa samci a alfa samicemi. Vyžaduje více fortelu: jeho smyslem je vypěstit si co nejodolnější vůli k moci. Dobré alfy proto s druhými mluví a jednají jako ředitelé a ředitelky zeměkoule. S nepřizpůsobivými manipulují jako s figurkami na šachovnici – hrou očí počínaje, šikanou konče. Za jasnou výhru se považuje, když vezmou odpůrce na zteč a ze smetiště je vyženou, případně pro ně nachystají šach‑matové řešení. Demoverze hry se provozuje v soukromí vztahů partnerských, manželských, mezigeneračních. Verze plná bývá zasazena do sféry veřejné – světské i církevní. O to bývá barvitější.

První tři hry na život – čuník u koryta, pyšný páv i kohout na smetišti – slibují prvoplánové výhry: bohatství, slávu, moc.

V druhém plánu jsou ošidné tím, že nikdo z vítězů nevyhrává nic, co by opravdu mohl nazvat svým vlastním. Snad jen ten „věnec pomíjitelný“ (1K 9,25), jak říká apoštol. Čuník u koryta může skončit podstatně prachatější než boháč z Ježíšova podobenství a přesto ho při odchodu z kolbiště provází jen Boží „Blázne …“ (srov. L 12,13–21). Pyšný páv se může stát populárním tak, že jeho jméno skloňuje elita i lůza, aby v posledku vysvitlo, že „lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků“ (Kaz 7,5). A kohout na smetišti se může klidně uklovat k smrti, ale přesto zůstává bezbranný vůči prorokovu: „Sejmi turban a sundej korunu, nastává změna. Co je nízké, ať je vyvýšeno, a vysoké ať je sníženo“ (Ez 21,31).

Hrát se ovšem dá i tak, že rychlé, prvoplánové úspěchy se nekonají. Jistě. To se pak neocitáme na okresních a krajských přeborech, ale rovnou na Isthmických hrách na život. Zkušenosti z nižších soutěží jsou zde borcům jenom ku prospěchu.

Pilný mravenec je regulérní běh na dlouhou trať. Jeho cílem je upozadit rozum a cit ve prospěch pevné vůle. A tak jeho hráč raději nemyslí, necítí a činorodě komíhá sem a tam do roztrhání těla. Od spoluhráčů vyžaduje týž workoholismus. Když se zpěčují, svým mesiášským komplexem v mraveništi hystericky vzbuzuje pocit viny.

Vítězství v přemoudřelé sově obnáší stát se největším rozumbradou v celém lese, nebo rovnou v Athénách. Uzávorkování vůle a citu ve prospěch ratia se dosahuje žonglováním s omezeným počtem pojmů, někdy krapet únavným obměňováním pár základních schémat. Myšlenkové variace, poměřované s akrobatickými dovednostmi jiných sov, bývají výsledně vyhodnocovány jako dosažená intelektuální výše, poznání či moudrost.

Hrát na éterickou vážku vyžaduje, aby protagonista povýšil cit nad rozum a vůli a rozplýval se v nekonečné emoční autoerotice. Má‑li náboženské sklony, pak mu publikum tleská za jeho duchařskou exhibici. Hra na éterickou vážku ovšem díky zvýšenému riziku autismu nezřídka plynule přechází do disciplíny slon v porcelánu.

Korintští křesťané holdovali pilnému mravenci, přemoudřelé sově i éterické vážce náruživě, na profi úrovni. Sázeli přitom na to, že aplaus na počest vítězů se ozve nejen z pozemského hlediště, nýbrž i z tribuny Boží. Z té ovšem podle Pavla zní něco odlišného. Pilným mravencům komíhajícím ve sborovém mraveništi a snášejícím páté přes deváté připomíná nutnost pořádku při bohoslužbách (srov. 1K 11,17–34; 14,26‑40). Přemoudřelým sovám píše: „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem“ (1K 1,19; srov. 1,18–2,5). A éterickým vážkám ukazuje „mnohem vzácnější cestu“ (1K 13), než je honba za duchovními prožitky.

Apoštol prostě o hrách na život ví své. Proto sboru z isthmické šíje staví před oči obraz závodu, obraz sportovních her, jejichž pravidla nejsou v rozporu s pravým životem, jejichž pravidla dává v Kristu Bůh sám (srov. 1K 9,21). Proto volá Korinťany, aby zanechali svých falešných her na život a pustili se do hry hodné hraní. Do hry mistrovské – do hry Mistrovy. Ten příměr samozřejmě nechce svou odlehčeností vést ty, kdo se ve svých hrách na život berou přespříliš vážně, k nějaké nezávaznosti a nezodpovědnosti. O to nejde. Pavel zkrátka jen ukazuje, že to, co se děje mezi místními křesťany, je hrou falešnou, bez pravidel Božích, bez cíle v Kristu, bez cíle v Bohu, bez ohledu na spoluhráče. Že je to jen závod osamělých běžců, boj o prvenství. Naopak ve hře mistrovské, v kristovském zápolení může jít i o to, „stát se slabým těm, kdo jsou slabí“, aby všichni byli získáni pro zvěst evangelia (1K 9,22n).

Hrajme tedy tak, abychom mířili k dobrému cíli. Kéž i o nás platí slova apoštolova: „Já tedy běžím ne jako bez cíle, bojuji ne tak, jako bych rozdával rány do prázdna“ (1K 9,26). A kéž i naše běhy a boxy se smějí připojit k vyznání z Druhého listu Timoteovi: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2Tm 4,7).

Amen.