„Je čas boje i čas pokoje,“ konstatuje biblické mudrosloví v Kazatelově pověstném zpěvu o tom, že všechno pod sluncem má svůj čas (Kaz 3,8b). Stane-li se člověk terčem útoku, konflikt ho nemine. Když má štěstí a po boku mu stojí blízká bytost, třeba ve svém zápasu nezůstane trčet jak v plotě kůl: „Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ (Kaz 4,12)
I kniha Přísloví vybízí, aby se člověk, který se v takové vypjaté situaci ocitne, nestylizoval do osamělého knechta. Bude mu jen ku prospěchu, když se neobklopí partou ranařů, nýbrž společenstvím, které svou účast stvrdí moudrou radou: „Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství“ (Př 24,6; srov. Př 20,18).
Ani tehdy ovšem nezapomínej, že kýžená výhra není samočinným důsledkem dobře vymyšlené strategie. Vždyť „kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“ (Př 21,31) Jestliže ti ho daruje, buď za něj vděčný. „Neraduj se (však) z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci.“ (Př 24,17) Neboť sebeobrana proti agresi není důvodem, aby ses zabydlel v mentalitě agresora.
Z téže příčiny pak není radno konflikty vyvolávat: „Nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí. S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého.“ (Př 3,29n) Dobré východisko pro takovýto postoj jsme již směli rozpoznat dříve: představuje jej sebeovládání při projevování emocí. Neboť „uhlí do výhně, dříví na oheň – tím je svárlivý muž pro vzplanutí sporu,“ jak praví kniha Přísloví (Př 26,21; srov. Př 22,24n; 29,22).
Navzdory dobrému úmyslu vystříhat se rozepří se to ale někdy zvrtne. Ego – to je velká věc … A konflikt je na světě. Do takové situace pak cílí rčení: „Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor.“ (Př 17,14) „Sporem“ (hebrejsky mádón) je zde, podobně jako na jiných místech v biblickém mudrosloví, míněn soudní proces. Od řešení neshod právní cestou přitom odrazovaly i mimobiblické sapienciální tradice starověkého Předního východu. Jako příklad může posloužit egyptské přísloví „vyhýbej se sporům a nevšímej si těch, kdo se sváří – nezúčastněného nepoženou k soudu“ (Aniho naučení 303nn).
Alibismus, který se bojí polosvěta, ve kterém se nepohybují jen Perry Masonové, ale také hejna parazitů bez sebemenších skrupulí? Biblické mudrosloví to vidí v jiné perspektivě (z kliček profiprávníků strach nemělo, protože zkrátka ještě neexistovali):
„Je ctí pro muže upustit od sporu, kdejaký pošetilec jej však rozpoutává.“ (Př 20,3) Zanechat tahanic není projevem slabosti, nýbrž vnitřní síly zvané „čest“ (hebrejsky kábód, dosl. „váženost“).
Právě ona je dalším z atributů moudrosti, k níž zve též matoušovské „Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu …“ (Mt 5,25)
Nepovažovat se za důležitějšího, než je ten druhý, se tak stává paradoxem důvěry. Důvěry v Boha – důvěry v jeho spravedlnost: „Neříkej: »Odplatím za zlo!« Čekej na Hospodina a on tě zachrání.“ (Př 20,22) Čemuž Kohelet jen přitaká nadějeplným: „Moudrost je lepší než válečné zbraně“ (Kaz 9,18a)…