Pro homine 2013 / Válka a mír – sváry a smír

Číslo

„Je čas boje i čas pokoje,“ konstatuje biblické mudrosloví v Kazatelově pověstném zpěvu o tom, že všechno pod sluncem má svůj čas (Kaz 3,8b). Stane-li se člověk terčem útoku, konflikt ho nemine. Když má štěstí a po boku mu stojí blízká bytost, třeba ve svém zápasu nezůstane trčet jak v plotě kůl: „Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ (Kaz 4,12)

I kniha Přísloví vybízí, aby se člověk, který se v takové vypjaté situaci ocitne, nestylizoval do osamělého knechta. Bude mu jen ku prospěchu, když se neobklopí partou ranařů, nýbrž společenstvím, které svou účast stvrdí moudrou radou: „Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství“ ( 24,6; srov.  20,18).

Ani tehdy ovšem nezapomínej, že kýžená výhra není samočinným důsledkem dobře vymyšlené strategie. Vždyť „kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“ ( 21,31) Jestliže ti ho daruje, buď za něj vděčný. „Neraduj se (však) z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci.“ ( 24,17) Neboť sebeobrana proti agresi není důvodem, aby ses zabydlel v mentalitě agresora.

Z téže příčiny pak není radno konflikty vyvolávat: „Nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí. S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého.“ ( 3,29n) Dobré východisko pro takovýto postoj jsme již směli rozpoznat dříve: představuje jej sebeovládání při projevování emocí. Neboť „uhlí do výhně, dříví na oheň – tím je svárlivý muž pro vzplanutí sporu,“ jak praví kniha Přísloví ( 26,21; srov.  22,24n; 29,22).

Navzdory dobrému úmyslu vystříhat se rozepří se to ale někdy zvrtne. Ego – to je velká věc … A konflikt je na světě. Do takové situace pak cílí rčení: „Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor.“ ( 17,14) „Sporem“ (hebrejsky mádón) je zde, podobně jako na jiných místech v biblickém mudrosloví, míněn soudní proces. Od řešení neshod právní cestou přitom odrazovaly i mimobiblické sapienciální tradice starověkého Předního východu. Jako příklad může posloužit egyptské přísloví „vyhýbej se sporům a nevšímej si těch, kdo se sváří – nezúčastněného nepoženou k soudu“ (Aniho naučení 303nn).

Alibismus, který se bojí polosvěta, ve kterém se nepohybují jen Perry Masonové, ale také hejna parazitů bez sebemenších skrupulí? Biblické mudrosloví to vidí v jiné perspektivě (z kliček profiprávníků strach nemělo, protože zkrátka ještě neexistovali):

„Je ctí pro muže upustit od sporu, kdejaký pošetilec jej však rozpoutává.“ ( 20,3) Zanechat tahanic není projevem slabosti, nýbrž vnitřní síly zvané „čest“ (hebrejsky kábód, dosl. „váženost“).

Právě ona je dalším z atributů moudrosti, k níž zve též matoušovské „Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu …“ (Mt 5,25)

Nepovažovat se za důležitějšího, než je ten druhý, se tak stává paradoxem důvěry. Důvěry v Boha – důvěry v jeho spravedlnost: „Neříkej: »Odplatím za zlo!« Čekej na Hospodina a on tě zachrání.“ ( 20,22) Čemuž Kohelet jen přitaká nadějeplným: „Moudrost je lepší než válečné zbraně“ (Kaz 9,18a)…