Biblické mudrosloví v prvé řadě promýšlí, co s námi emoce dělají. V druhé řadě pak radí, jak – alespoň s některými z nich – nakládat. Podobně jako v jiných souvislostech i při projevování citů vede člověka spíše k mírnosti a uměřenosti. „Kdo je klidného ducha, je rozumný člověk,“ konstatuje kniha Přísloví (Př 17,27b). A na jiném místě dodává: „Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost.“ (Př 11,2) Mírnost a pokoj jdou tedy ruku v ruce s rozumností a moudrostí. Kdo se naopak nechá svými emocemi zmítat ode zdi ke zdi, je podle sapienciální antropologie pošetilec. Protože „nedočkavý se dopouští pošetilosti“ (Př 14,17), k čemuž Kohelet přisadí své: „Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků.“ (Kaz 7,9)
Znamená to, že má člověk své city raději skrýt anebo rovnou potlačit? To by se příliš nezamlouvalo psychologům a psychoterapeutům, kteří naopak zdůrazňují, abychom se svými emocemi zabývali: máme je prý zkoušet správně pojmenovat, rozklíčovat jejich příčiny, pracovat s nimi atd. Když je v sobě člověk dusí příliš dlouho, věští to tak akorát, že se blíží průšvih. Proto je prý lepší se jimi zabývat dřív, než bude pozdě. Zkrátka, emoce je třeba zvládat, ne je potlačovat.
Právě tato perspektivou novodobé vědy o lidské duši se s výroky biblického mudrosloví potkává. V knize Přísloví je totiž zvládání vlastních hnutí mysli a srdce ceněno vysoce. „Lepší je shovívavý než bohatýr, a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města“ (Př 16,32) či, kontrastně vyjádřeno, „město se strženými hradbami je muž, který se neovládá.“ (Př 25,28)
Nemohou-li však jinak, dokonce i ti nejvěrohodnější svědkové víry propukají v pláč. „Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.“ vychrlí na své posluchače spravedlivý trpící (Jb 10,1: srov. Jb 7,12). Vykřiknout, zasténat, praštit hlavou proti zdi, když bolí duše, jistě není hanba ani tabu.
Biblické mudrosloví chce jen držet projevování emocí a jejich zvládání v jakémsi dynamickém napětí. I v tomto případě tedy platí, že „všeho moc škodí.“ Stejně jako zírání na tanečnice u tyče vede spíš k otupělosti než k čemu jinému, i ustavičný emoční striptýz by diváky spolehlivě omrzel. Vždyť jen „hlupák si nelibuje v rozumnosti, nýbrž v obnažování svého srdce“ (Př 18,2). A nejen, že by unavil pozorovatele. Především by ztratil onen očistný účinek sdíleného nářku jóbovského. V posledku by také pošetile popíral, že „hořko“ stejně jako „sladko“ v duši jsou ve své podstatě nesdělitelné, přestože je lze s druhými sdílet. Neboť „jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit.“ (Př 14,10) To by spravedlivý trpící nejspíše podepsal z fleku.
Při tom všem pak smíme mít spolu s Kazatelem naději, že ani naše emoce – zvládnuté i nezvládnuté, projevené i zanechané spolu s ostatními kostlivci ve skříni – naštěstí nejsou tím, co má poslední slovo a platnost. Protože „jak mrtvých láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.“ (Kaz 9,6) Koheletovo memento mori někdy umí být břitce osvobodivé …