Mt 7,21–23
Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘
„Mnozí mi řeknou v onen den …“ Občas se zamyslet nad zvěstí o Božím soudu nemusí být od věci. V dobách minulých se kazatelé jeho připomínáním ukájeli nadmíru. Dnes se proto tomuto slovnímu spojení raději vyhýbáme jako čert kříži. V jazyce Nového Zákona zní krisis Theú, tedy „kritika Boží“. To není nijak přepjaté: Jde o kritiku namířenou do našich světů nekritických, o kritiku cílenou do našich údolí vzhůru nohama. Zkusme si při této příležitosti ono Boží hodnocení pustit k tělu. A dejme se do toho po biblicku, tedy s naléhavostí i barvitě:
Obavy ze směřování do zmaru se naplnily: Poslední pečeť byla rozlomena a šelmy moci se požraly navzájem. Apokalyptické saranče oslavilo triumf a hory vyslyšely volání „Padněte na nás a přikryjte nás.“ Tu zazněl mocný hlas: „Stalo se,“ a starý svět se zbortil do beztvaré změti. Ovšem … potom … zdáli jako bychom slyšeli tlumený šum. Plahočíme se za oním bzukotem jedním velkým asanačním pásmem. Rázem je zřejmé, že na to nejsme sami: V šeru se rýsují siluety dalších pohrobků a z hloučků osamělců se pomalu ale jistě stávají zástupy, z šumu vřava. Nakonec stojíme uprostřed mas a propletence hlasů.
Najednou jako když utne. Za ticho může nenadálý pohyb na scéně. Již není pochyb – poslední soud se dává do pohybu. Vtom se zpředu ozve zpěv. Napínáme uši, stoupáme na špičky, abychom o nic nepřišli, a zjišťujeme, že píseň se line z míst těsně před tribunálem. Stojí tam solidně zorganizovaná skupina lidí a vydává zvuky libé. Zajímavé, jak se v tom zmatku dali tak rychle do kupy a hlasy naladili. Slova jim nejsou moc rozumět – snad jen ta, která se opakují dokola: „Pane …, Pane …, Pane …“
Přelíčení se pomalu rozjíždí. První však nepřicházejí na řadu ti pečlivě sešikovaní a nejspíš na ráně, nýbrž lovci lebek. Zakrátko vcházejí do slávy Otcovy. Sympatie pěveckého sboru to zrovna nebudí: „Pane Bože, vždyť oni lovili lebky, my ale lovili duše pro Tebe!“ „Á-á-á“, říkáme si, „jde tedy o nějaký náboženský spolek.“ Soudní stání pokračuje: Na váhy Boží přicházejí ti, kdo žili myslitelstvím a vědátorstvím všeho druhu, sestupují z nich a dostávají zelenou. Tomu se spořádaný houfec diví ještě víc: „A co naše teologie s napětím dialektickým i procesuálním, co naši substantivisté i nesubstantivisté? My přeci, na rozdíl od ostatních, věděli, že tato chvíle přijde a vytvořili celé učení o posledních věcech světa a věku tohoto!“ Mezitím však přicházejí na přetřes finančníci, byznysmeni, burziáni a štrádují rovnou na svatbu Beránkovu. V hlasech sboristů začínáme slyšet neskrývanou rozladěnost: „Jak může velbloud prolézt uchem jehly? Náš Křesťanský privatizační fond a Sdružení křesťanských podnikatelů i Evangtour přeci měly vznešenější cíle!“ Vida, jde tedy o církev křesťanskou – a rovnou evangelickou. Při defilé sportovců se sice zpředu ozývá jen povzdech, že nebýt konce světa, tak jsme se protestantské fotbalové ligy také určitě dočkali … Ovšem nakonec před soudnou stolici vplouvá spoře oděné osazenstvo šantánu – a slyší Soudcovo: „(Ještě) dnes se mnou budeš v ráji.“ Tehdy vzrušení ucvrlikaného spolku vepředu dosahuje vrcholu: „Co naše večery křesťanské hudby a poezie ke Tvojí chvále, Pane? Co naše dobré mravy? A vůbec, proč celý ten tyátr? Copak jsme nebyli Tvojí církví? Lidem Božím? Copak jsme nestáli pevně semknuti okolo praporu Beránkova? Kdo z těch, které jsi teď přijal před námi, se může vykázat třeba jen zlomkem toho, co jsme pro Tvou věc vykonali my? »Pane, Pane, což jsme ve Tvém jménu neprorokovali a ve Tvém jménu nevymítali zlé duchy, a ve Tvém jménu neučinili mnoho mocných činů«“ (Mt 7,22)? „Tudy cesta nevede,“ slyšíme hlas ze soudného stolce, „nikdy jsem vás neznal, jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti … Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského. Ale ten, kdo činí vůli Otce mého v nebesích“ (Mt 7,23.21).
Takto vypointoval Ježíšovu řeč o soudu evangelista Matouš a nechává onen pomyslný šik zbožných aktivistů, aby zkoumal sám sebe pod zorným úhlem evangelia. Možná si řeknete: Je nutné střílet do vlastních řad? Nemyslel to Ježíš náhodou nějak jinak? Není to jen škarohlídství toho, kdo psal evangelium? Nedělá tu na nás novopečený farář bubáky zbytečně? Autor tzv. Prvního listu Petrova na tyto námitky odpovídá: „Soud začíná od domu Božího“ (1 Pt 4,17). Církev Kristova zkrátka je první na mušce. Ano, toto slovo je mířeno do vlastních řad. Připomíná, že církev, každá farnost, každý sbor, každá křesťanská obec jsou pod kritickým okem Božím – a to zejména tehdy, když samy propadají nesoudnosti. Ani seberafinovanější úsilí vystavit do výkladní skříně zbožná slova a zbožné činy je tomuto pohledu nezastře.
Evangelium tedy jinými slovy zvěstuje: Člověk není plně změřitelný ani svými slovy, ani svými činy. Neboť obojí se dá zmanipulovat, pomocí obojího může být manipulováno. Nezachraňují skutky zbožnosti, dokonce ani vyznání. Čím tedy měřit? Na tuto logickou otázku evangelista Matouš odvětí: „Chcete-li mít šanci, čiňte vůli nebeského Otce a nedopouštějte se nepravosti.“
Co to obnáší konkrétně? Když se modlíme „Buď vůle Tvá“, dáváme tím vale svévoli a sebestřednosti (byť impregnované superodolným nátěrem spirituality). Uprostraňujeme tak Bohu a jeho záchraně. Vždyť „Vůle vašeho nebeského Otce je, aby nezahynul jediný z těchto maličkých“ (Mt 18,14), jak upřesňuje sám Boží Syn. Vůle Otcova je zřejmá z jeho lásky, z jeho nasazení, z jeho přicházení za člověkem, z jeho blízkosti. „Tomu se otevřete, tím se řiďte, to předávejte dál,“ zve nás Matoušovými slovy Mistr z Nazaretu.
Stejně tak varování před „dopouštěním se nepravosti“ ukazuje podobným směrem. V řeckém originálu Nového zákona zde nalezneme slůvko anomía, dosl. „bezzákonnost“, tedy bezuzdnost, utrženost ze řetězu, prosazování sebe sama bez skrupulí a ohledů na cokoli či kohokoli jiného. Víme-li pak, že naplněním Zákona je podle Ježíše ona dvoukolejná láska k Bohu a člověku, snadno se dovtípíme, jakou „nepravost“ tu má mistr z Nazaretu na mysli.
Ano, nedopouštět se nepravosti a činit vůli našeho Otce v nebesích znamená ztotožnit se s Boží láskou. S jeho solidaritou k člověku, k lidství. S láskou, která se přirozeně projevuje v činech a slovech, která ovšem je jejich východiskem, motorem a zdrojem. Jednotlivec, stejně jako církev, farnost, sbor, křesťanská obec, opravdu není změřitelný ani svým řečněním, ani svým aktivismem, ale právě jí. Totiž tím, jestli slova a skutky lásku zrcadlí, či nikoli. Protože láska je víc než jen zbožný nátěr, pouhá maska snahy prosadit se. Kdo se rozhoduje pro vůli Otcovu proti utrženosti ze řetězu, rozhoduje se pro lásku. Proto nemusí nijak složitě věštit, v čem ta vůle spočívá. Láska si totiž rady ví. Nachází si dobrý směr v každé situaci. Umí hledat řešení. Právě podle ní je souzena církev stejně jako ty.
Nám nezbývá než prosit, kéž v onom kritickém pohledu Božím obstojíme – jako jednotlivci, jako církev, jako tento sbor Božího lidu. Kéž dokážeme naplňovat Boží vůli ve svobodě lásky. Přesně tak, jak radí starý církevní otec Aurelius Augustinus: „Miluj a dělej, co chceš“. Amen.
Kázání při instalaci, Praha Salvátor 20. 11. 2016