Klára Krásenská

Kladsko v perspektivě Olgy Tokarczuk

„…Kladsko, tento drobný ráj, jako by jej kouzelník vyloupl z čarovného oříšku. Znovu jsem k němu chvátal, abych tu s obnaženou hlavou poklekl k hodům krásy…“

(Josef Š. Kubín, Do Kladska!)

Poslední nositelku Nobelovy ceny za literaturu představujeme v Kladsku, místě, které je pro její tvorbu důležité a odkud také nejednou sama i ve svých prózách pohlíží do Čech.

Meziprostor 2019

Úlohou skutečné kultury ale není krotit tygry o nic víc, než rozdivočet ovce,“ píše H. D. Thoreau v eseji Chůze jako reakci na Konfuciovo prohlášení o záměnnosti vydělané tygří a ovčí kůže. („Když je kůže tygra a leoparda vydělaná, je jako vydělaná kůže psa nebo ovce.“ – Citaci z Konfuciových Hovorů přeložil z francouzštiny H. D. Thoreau [Confucius et Mencius]) Skalákův mlýn na kraji vysočinského Meziříčka – Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé v tomto světle nemá od vizí waldenského poutníka Thoreaua daleko.

„Zůstali sami se svým šílenstvím“ aneb Nechat se z ticha vyburcovat Ginsbergovým Kvílením

Ginsbergovy verše beru do rukou zásadně s chvěním; je to pocit podobný snad bázni, duše je přemožená a odhalená a nejvíce právě tehdy, uvědomí-li si, že celý divoký vesmír Kvílení je v ní obsažen a přítomen. Opovaž se číst v samolibém pohodlí turisty, který přihlíží cizímu neštěstí, cizím scénám těla a krve s pocitem kratochvilného vzrušení. Opovaž se – je to sladké pokušení.

Červnové imprese Protestant Po, 08/07/2019 - 09:13

nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu
odevšad vůně obzoru
popel, jako by kopce clonily oheň

(Y. Bonnefoy – Rodný dům)

Nezadržitelné řinutí. Pavel Kolmačka, Život lidí, zvířat, rostlin, včel

„Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným,“ ozve se ještě dříve, než stačím nalistovat první báseň. Mezi palcem a ukazováčkem se měkce prohne obálka a odhalí ohyb záložky. Text bezděčně a náhle připoutá pozornost, dvě drobná čtyřverší, náznak zneklidňujícího rozhovoru. „Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným. / Smýkalo to s tebou a vleklo tě to.“ / „Chacha. S čím bych zápasil? / Co by mě vleklo?“

„Je radost, jež nepřestává“ Motiv kosa v Zahradníčkově sbírce Dům Strach

Zkoušíme opatrně mluvit. Jen tak, pro slova samotná, jsme kdesi uvízlí. Říkám: „Dnes odpoledne jsem sledovala břízy. Vítr zesiluje, trhají sebou ze strany na stranu. Sledovala jsem ptáky v jejich korunách. Kdybych byla pták, neseděla bych tak vysoko ve větru. Byly to hrdličky, víš.“ Někde v Praze přikyvoval, možná si tiše povzdechl. „Jsou vtulené do sebe, hlavička mezi křídly, přivřená očka. Jen tak čekají, až to přejde, houpou se ve větvích i prudkém dešti.“ Později večer sedím u otevřeného okna s hlavou položenou na parapetě a vdechuju předjarní chlad.

Únorové samoty

Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.