Klára Krásenská

Je to poslední lednový víkend, sobota, přísliby mezi sněhem a deštěm.

Z českých luhů a hájů (aktuálně)

Jsem typický případ. Vychovaná v katolické, konzervativní rodině, kde exponovaná byla zejména vina, nedostatečnost a jakási vleklá pachuť úzkosti

Právě teď: mýtina od dřeva naprosto vzdálená, přes kotouč slunce se přelévají mraky, vzdálené dřevo praská a komíhá se ze strany na stranu…

Klára Krásenská, Jan Škrob

„…Kladsko, tento drobný ráj, jako by jej kouzelník vyloupl z čarovného oříšku. Znovu jsem k němu chvátal, abych tu s obnaženou hlavou poklekl k hodům krásy…“

(Josef Š. Kubín, Do Kladska!)

Poslední nositelku Nobelovy ceny za literaturu představujeme v Kladsku, místě, které je pro její tvorbu důležité a odkud také nejednou sama i ve svých prózách pohlíží do Čech.

Večer; hustá tma už v půl deváté, v půl osmé se šeří a je třeba svítit bílým předním světlem, když se na kole vracím domů. Chladno, ještě se netopí, myju se horkou vodou, oblékám si svetr a zapaluju svíčky, během večera ještě bude nutné zahřát se čajem.

„Úlohou skutečné kultury ale není krotit tygry o nic víc, než rozdivočet ovce,“ píše H. D. Thoreau v eseji Chůze jako reakci na Konfuciovo prohlášení o záměnnosti vydělané tygří a ovčí kůže. („Když je kůže tygra a leoparda vydělaná, je jako vydělaná kůže psa nebo ovce.“ – Citaci z Konfuciových Hovorů přeložil z francouzštiny H. D. Thoreau [Confucius et Mencius]) Skalákův mlýn na kraji vysočinského Meziříčka – Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé v tomto světle nemá od vizí waldenského poutníka Thoreaua daleko.

Ginsbergovy verše beru do rukou zásadně s chvěním; je to pocit podobný snad bázni, duše je přemožená a odhalená a nejvíce právě tehdy, uvědomí-li si, že celý divoký vesmír Kvílení je v ní obsažen a přítomen. Opovaž se číst v samolibém pohodlí turisty, který přihlíží cizímu neštěstí, cizím scénám těla a krve s pocitem kratochvilného vzrušení. Opovaž se – je to sladké pokušení.

nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu
odevšad vůně obzoru
popel, jako by kopce clonily oheň

(Y. Bonnefoy – Rodný dům)