Jsem typický případ. Vychovaná v katolické, konzervativní rodině, kde exponovaná byla zejména vina, nedostatečnost a jakási vleklá pachuť úzkosti: víra se stávala čím dál větším a nesnesitelnějším břemenem, které nadlehčilo (a zpochybnilo) až setkání se zdánlivě osvobodivým evangelikálním křesťanstvím. Posléze také s jeho katolickou variantou, hnutím tzv. charismatické obnovy. Byla jsem nadšená a angažovaná všude, kde to jen šlo: vést skupinky, podílet se na organizaci všelijakých setkání, společných modliteb, konferencí, nahradit jazyk úzkosti jazykem úlevy, neproblematické radosti, kdykoli dostupného, kdykoli promlouvajícího Boha. Nepodařilo se, co víc; zřejmě já jsem se nepodařila. Moje tělo se neuzdravilo, prorocké sny ani neznámé jazyky nepřicházely, zůstala jsem němá a ohluchlá ke všem očekávaným znamením, náhle zjeveným slovům. Teď, v nekonečných pochybnostech, s piercingem a A2larmem na liště prohlížeče vím, že ve mně cosi trne, mám-li vzít do úst slovo modlitby. Jak asi, aniž by vzápětí zalehlo ve svých vlastních ozvěnách? Moje věty jsou nicneříkající, moje věty nekonstruují ani nereflektují mou skutečnost, jsou to ozvěny cizích, jiných vět, které si nelze přivlastnit. Možná nevěřím, ale nedovedu mluvit ani sama se sebou. S toutéž prázdnotou se setkávám v každé komunikační situaci, kdy mám vypovědět něco o Bohu, o víře; o tom, jak se mají ke mně a já k nim. Mám stále táž slova, obrazy a formulace, pronásledují mě, jsou znetvořené a já se snažím uniknout. Jak ale? Nechce se mi věřit ve skořápky slov, které unifikovaně referují k jedinému, duchovnímu absolutnu. Nechce se mi odkazovat na „nevyslovitelné“, na absenci a nedostatečnost všech slov. Je-li Bůh a platí-li o něm, že je Slovo, je promluvou, diskurzem, živou komunikací, jazykem. Je tedy nějaká možnost, jak tento jazyk osvobodit, jak narušit a aktualizovat jazyk stávající, přivést ho ke smyslům, které utvářejí naši zkušenost se světem?
Paul Ricoeur v eseji Filosofie a zvláštnost náboženské mluvy píše, že je to právě interpretace, která „přivádí víru k slovu.“ Jeho pojetí biblické hermeneutiky znamená chopení se nástroje, skrze nějž lze překonat vzdálenost mezi světem (např. biblického) textu a světem toho, kdo textu čelí: „Konečně sama interpretační práce prozrazuje hluboký úmysl překonat vzdálenost, kulturní odstup, postavit čtenáře na roveň textu, který se stal cizím, a tak vtělit jeho smysl do přítomného porozumění, jehož může člověk nabýt o sobě samém.“
Myslím, že je to nesmírně cenná poznámka, která souvisí s Ricoeurovým úsilím o boření model, demystifikaci náboženství, díky níž je možné osvobodit symbolické struktury komunikující evangelijní poselství. Kérygma jako ústřední evangelijní zvěst je zapotřebí dešifrovat – a neustále podrobovat tomuto interpretujícímu dešifrování, aby „symboly mohly promluvit“ oproštěné od „dogmatické mytologie“ – a promlouvaly v konkrétních situacích současnosti, ke konkrétním lidem i celým skupinám.
Závažné otázky na téma náboženského jazyka si kladla také americká feministická teoložka Sallie McFague. V knize Metaphorical Theology: Models of God in Religious Language dává prostor tázání po smyslu náboženského jazyka – ke komu a k čemu se tento smysl vztahuje? Za hlavní nebezpečí takového jazyka považuje tendenci ke zbožštění/modlářství (idolatry) a irelevanci ve smyslu ztráty aktuálního smyslu a lpění na doslovném výkladu autoritativních textů. Ten, kdo je dnes vystaven náboženskému jazyku, jako by byl rozkročen nad propastí mezi onou dogmatickou doslovností a úplnou ztrátou významu. Jak k tomuto stavu došlo? McFague na jedné straně rozkrývá tendence k doslovnosti jako takové, které celkem logicky pramení ze strachu, nejistoty a nepochopení aktuálního světa a jeho otázek (či neochoty porozumět mu). Takový svět se stává ohrožujícím. Ten, kdo se cítí být v nebezpečí ze strany sekulární, relativistické či pluralitní kultury – a ostatně v nebezpečí jakéhokoli druhu – podléhá uzavřenosti a mentální strnulosti. Je-li věroučná konstrukce zasažena otřesy pochybností, uchyluje se k tomu, co se zdá být jisté, jaksi černé na bílém a nejmenším riskem. (Struktura takového myšlení ostatně připomíná podobenství o zakopaných hřivnách – zdánlivě bezpečné cestě, na níž není mnoho co ztratit, ale ani získat.) Ze strachu, že by náš jazyk neměl k čemu referovat, jej v panice bereme doslova. Představa doslovného náboženského/biblického jazyka tak zahrnuje přesvědčení o ztotožnění Bible a Božího slova (ve smyslu komunikace), o autoritě biblického textu, který by měl plně a nezpochybnitelně prostředkovat samotného Boha. McFague před tímto přístupem důrazně varuje, dokonce varuje před jakoukoli snahou hovořit o Bohu jakýmkoli způsobem, který si nárokuje jednoznačné porozumění.
Dalším velkým tématem, které McFague předkládá, je naopak nemožnost porozumění. Jak v náboženském kontextu dochází k oné vyprázdněnosti symbolů, do úmoru opakovaných formulací a obrazů, o nichž máme jen vágní představu? Cestu z tohoto stavu vidí v perspektivě feministické teologie, která se soustředí v konkrétních společenských strukturách na skupiny, které jsou z nich vyčleněné – a vyčleněné také z účasti na formování náboženského jazyka v kontextu své zkušenosti se světem. McFague zdůrazňuje, že ten, kdo svět pojmenovává, jej také ovládá a zároveň (což je druhá strana téže mince) cituje známou pasáž z Wittgensteinova Logicko-filozofického traktátu o souvztažnosti mezi hranicemi jazyka a hranicemi světa. Svět západního náboženství je světem patriarchálním, který se zřetelně otiskuje do jazyka. O Bohu uvažujeme zásadně v mužském rodě a typicky jej spojujeme s představami jako je otec (opozice Otec–dítě), ženich (Kristus–církev jako nevěsta), bratr, král (panovník), … O pozici mužů v církvi a jejích hierarchických strukturách hovořit nebudu, příliš bych se odklonila od tématu jazyka – je však zjevné, jakým způsobem (a kým) je náboženský jazyk primárně utvářen. Neporozumění a vyprázdnění jazyka se pak uskutečňuje tam, kde tento jazyk není jazykem zdaleka všech, je z něj vyloučena konkrétní zkušenost se světem a jednotlivé symboly (včetně těch výše uvedených) se chápou doslovně a stanou se předmětem uctívání. Symboly jsou pohlcovány tím, k čemu mají odkazovat.
Oblast symbolů a symbolického chápání je ostatně pro McFague problematická. Na tomto místě je třeba upozornit, že se její pojetí symbolu liší od již zmíněného světa symbolů u P. Ricoueura. McFague klade symbol do opozice vůči metafoře, která funguje na principu nalezení podobnosti/vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými jevy, kdežto symbol těží z podobnosti, která je již zjevná. Symbol pouze vyjevuje, odhaluje řád, který je v něm už přítomný, kdežto metafora je tvůrčí akt, který jej teprve vytváří. Metafora je pohyblivá. Sděluje, že něco zároveň je a není, což umožňuje proměnlivost a pluralitu jejího chápaní; potřebu neustále obnovované interpretace. McFague se v tomto kontextu staví proti představě symbolického světa, v němž všechno, čím jsme obklopeni, odkazuje na svět duchovní a lineárně k němu směřuje. Zde navrhuje využití metaforické perspektivy, která umožňuje spatřovat vztahy mezi světem a Bohem, ale zároveň vztahy ve světě ve všech možných směrech, v nichž se vyjevuje rozdílnost a partikularita každého jednotlivého act of being. Povaha těchto vztahů je dynamická a překvapivá tak jako metafora sama, narušuje systém binárních opozic i lineárního chápání světa.
Zdá se mi, že prof. McFague přispěla smysluplným nástinem řešení vyprázdněného jazyka, který je ve shodě s P. Ricoeurem zapotřebí vnášet do aktuálních kontextů, a tak jej obnovovat, rozšiřovat na všechny skupiny posluchačů/věřících a odhalovat zavádějící myšlenkové koncepty (jako ono výsostně patriarchální myšlení). McFague si byla vědoma potenciálu metafory (kterou ve shodě s prací Johnsona-Lakoffa – Metafory, kterými žijeme – chápe jako základní prostředek lidského myšlení) a její jedinečné schopnosti „osvobozovat“ jazyk skrze radikální propojování toho, co se zdá být nepropojitelné. Vydává se tak na odvážnou cestu, která nechce ustrnout v jakékoli „statické“ pravdě a v níž stojí za to pokračovat – s vědomím, že (slovy P. Ricoeura) „nová událost promluvy bude věrná jedině tehdy, když bude zároveň tvůrčí.“