Večer; hustá tma už v půl deváté, v půl osmé se šeří a je třeba svítit bílým předním světlem, když se na kole vracím domů. Chladno, ještě se netopí, myju se horkou vodou, oblékám si svetr a zapaluju svíčky, během večera ještě bude nutné zahřát se čajem. Chladno se udělá rychle, jakmile slunce zmizí za obzorem – sedím u kapličky za Jinošicemi směrem k Podhrází, dívám se, jak se ve slunci lesknou pavučinky natažené mezi stébly čerstvé zelené trávy, jaká bývá po deštích začátkem podzimu, plná, svěží zelená stébla; tesklivé, do sebe vhroužené, měkké slunce, béžové a cihlové odstíny, do všech barev přimísená žluť – žádné jiné slunce to nedovede. V létě jsou barvy silné a odolné, věci mají ještě tvrdou slupku, drží pohromadě ve svých daných prostorech a hranicích, barvy od sebe lze rozeznat snadno – říct – toto je červená, toto je tmavomodrá nebo modrozelená, toto už ne. Hranice jsou pevně určeny. Od poloviny srpna se věci začínají rozpadat, sevření povoluje, skořápky a slupky se otevírají čím dál víc, až dorážející slunce vnikne dovnitř, rovnoměrně do všech věcí a do všech barev a vůní se přimísí stárnoucí, tlející slunce, všechno od asfaltu po hlohové keře a nebe zmatní a zvlídní a změkne, a barvy se stanou poddajnými a krotkými, mísí se v týchž odstínech, přijmou totéž vnitřní světlo. Postupně se rozpadnou úplně a naplní se bílým kouřem páleného listí.
Ležím na lavičce mezi poli, pod hlavou šálu, dívám se do lipové koruny, na bíle a hrubě omítnutou zeď kaple, na lišejník, co se usazuje pod stříškou. Sytě modrá obloha, z keřů a stromů podél silnice stále se ozývající loupání, chroustání, ťukání na ořechové skořápky. Byla bych možná zase usnula, ale na kole přijede bělovlasý dědeček, přisedne si – tamhle k rybníku se kdysi chodila koupat v sobotu celá Bystřice, tam na tom kopci, co je les, stávala rozhledna, tady byla malá políčka, byla bída, ale každý měl krávu a hnůj, hnůj teď už není a krávy jen na maso, tady za tím kopečkem byly Královic (?) třešně, tady všude byly jejich třešně. Sedává tady každý večer a dívá se a představuje si minulé krajiny. Určitě má hebké ruce se suchou, napjatou kůží a pečlivě ostříhanými nehty, určitě zblízka voní jemně tabákem, zatuchlým starým oblečením a ještě něčím, co je naopak čerstvé. Cítím se trochu nepatřičně, že jsem taková náplava, že moje babička tu neměla krávy ani třešně. On ovšem obdivuje, že znám les, a nebojím se v něm, taky že plavu v zimě v Oboráku. Bojí se, jestlipak v lese nejsou nějací sluníčkáři, nějak mě to opravdu dojímá: bojí se o mně, aby mě někdo nepřepadl. Toužebně si přeju, aby řekl něco jako – les vydrží, les zůstane, zažil jsem i horší věci. Ale neřekne to, les máme za zády, a on se dívá na pole a vzpomíná na třešně, a jak se voda vsakovala místo toho, aby splachovala.