„…Kladsko, tento drobný ráj, jako by jej kouzelník vyloupl z čarovného oříšku. Znovu jsem k němu chvátal, abych tu s obnaženou hlavou poklekl k hodům krásy…“
(Josef Š. Kubín, Do Kladska!)
Poslední nositelku Nobelovy ceny za literaturu představujeme v Kladsku, místě, které je pro její tvorbu důležité a odkud také nejednou sama i ve svých prózách pohlíží do Čech.
Kladsko, krajina-kotlina, jakýsi svět sám pro sebe, vtulený do dlaně hor, kde odevšad je zdánlivě tak blízko. Krajina proplétající se vody, mohutných vambeřických kaštanů, luk a hebké trávy, teplá, novým sluncem prohřátá vůně šeříků a bezu cestou ze Siónu – vůně, stromy a světlo se klene jako dvanáct městských bran. Kladsko – krajina splývajících světů a časů.
Do Kladska, území bývalých Sudet, se Olga Tokarczuk přistěhovala z Vratislavi kvůli knize Denní dům, noční dům. V rozhovoru pro Českou televizi Tokarczuk vzpomíná, že z kuchyňského okna svého domu na hranici se dívala do Čech. Román – ačkoli formátem poněkud atypický – je tak v tomto smyslu autobiografickou reflexí času, který Tokarczuk v Kladsku strávila. Vztah ke kraji a jeho specifickému kulturnímu společenství se kromě zmíněného románu promítl i do detektivního příběhu označovaného také jako morální thriller Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (Host 2009) nebo do povídkové sbírky Hra na spoustu bubínků (Periplum 2005). Tokarczuk, autorka patřící ke generaci časopisu bruLion (stejně jako Stasiek nebo „černý básník polského undergroundu“ Świetlicki), je i v českém prostředí uznávaným a zavedeným jménem. Za román Bieguni obdržela v roce 2008 cenu NIKE, nejprestižnější polské literární ocenění. V domácím literárním kontextu je Tokarczuk vnímaná jako autorka blízká třeba Miloši Urbanovi: „její próza se pohybuje ve středním proudu, je inteligentní, ale zároveň – vědomě a cíleně – vychází vstříc čtenáři.“ Tokarczuk debutovala jako básnířka (sbírka Města v zrcadlech, 1989) a šíře a možností básnického jazyka nepřestává využívat ani ve svých prózách, vyznačujících se jakýmsi tancem v přesazích skutečnosti, snové, až surrealistické citlivosti, které českého čtenáře odkazují například k raným prózám Ajvazovým: „A tak jsme začaly vzpomínat na zvířata, která Bůh z nějakého důvodu zapomněl stvořit. Zapomněl na tolik ptáků, tolik zvířat, která žijí v zemi. Nakonec Marta řekla, že nejvíc jí chybí to velké, nehybné zvíře, které v noci sedí na rozcestí. Neřekla, jak se jmenuje.“ Tyto aspekty a práce s jistou časovou nelinearitou, členitost, prolínající se příběhy, přeskakování v čase, záznamy snů, utváří podloží autorčiny tvorby a její hutnou, uhrančivou atmosféru.
Vztah a reflexe Kladska do jisté míry znamená také vztah k Čechám, na něž je vidět z kuchyně – a tento vztah je překvapivě obdivný. Jedna z postav románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých vyslovuje úsměvný postřeh: „Mám pocit, že v Čechách je vše úplně jinak. Lidé tam dokáží v poklidu diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. Dokonce i kdyby chtěli, tak by nemohli, jejich jazyk totiž není k hádkám uzpůsoben.“ Tuto problematiku komentuje i sama Tokarczuk: „Já sama Čechům také hodně věcí závidím, například klid a jakousi takovou spontánní přirozenost. Závidím jim, že téměř ve všech rádiích beze studu pouštějí svoji lidovou hudbu. Často na venkově ono duté umca-umca poslouchám. Závidím jim zakořeněnost v jejich českosti. Být Čech je tak přirozené. A být Polák znamená mít problém s polskostí, sám se sebou, s celou zemí, s historií. Velkými spisovateli počínaje a konče drobným dělníkem či instalatérem, který odjel do Londýna a už se tam se svou polskostí necítí ve své kůži.“ Kulturní promíšenost, komplikované vazby a historie se stává dílčí látkou také pro Denní dům, noční dům, a to nejen ve vztahu k Čechům, ale také k Němcům: „Ten-a-Ten řekl, že Němce pozná podle bot – mají je bílé a čisté. (…) Němci vystupovali z autobusů, které nesměle, nenápadně zastavovaly u krajnic. (…) Fotili prázdná místa, což mnoho lidí udivovalo. Proč si nefotí novou zastávku, novou střechu na kostele, k čemu jim budou fotografie prázdných míst zarostlých travou. (…) Nebo ten starší manželský pár, který se jednou objevil na našem pozemku. Oba nám prstem ukazovali neexistující domy. (…) Uklidnili nás, že rodina Frostů se o náš dům už nezajímá. ‚Proč by se měl někdo zajímat o náš dům?‘ zeptala jsem se rozzlobeně Marty. A ona odpověděla: ‚Protože ho postavili.‘“
Naše květnová cesta vedla i takovými místy – Kladsko ztracené, Kladsko zapomenuté. Zaniklé horní městečko Marcinków, rozpadlý kostel, proplétání skrz ztrouchnivělé, popadané trámy, hřbitov s náhrobky zarostlými kopřivami. Německými, polskými. Zdaleka nejen Marcinków za prosvětlenými březovými háji a borůvčím. Projíždíme po klikatých silničkách skrz vesnice a městečka, domky, hospodářství a zámečky prorostlé, pohlcené bezem, mechem a kopřivou. Dům nový, dům starý – dům denní, dům noční, zarůstající světy.
Doteky světů – polského, českého, německého – někdy toužebné, jindy naopak obezřetné, se promítají také do různých dějových epizod ilustračního románu. Někdy s podobným podtónem závažnosti jako v oné otázce, proč by se nějací Frostové měli zajímat právě o tento dům, jindy spíše s tragikomickou nadsázkou: Peter Dieter se svou manželkou přejíždějí hranice, vrací se kamsi zpět s Peterovou touhou vidět znovu svou vesnici. Peter stoupá do hor, nakonec za sebou nechá svou manželku a pokračuje sám, vzrušený vůní a obrazy domova a s nemocným srdcem. Vystoupá na horu a zemře: „Peter se posadil vedle hraničního patníku s čokoládou v ústech a daleký půlkruh obzoru pomalu vtahoval jeho pohled. Jednu nohu měl v Čechách, druhou v Polsku. Seděl tak hodinu a vteřinu po vteřině umíral.“ Tragická situace smrti v okamžiku fyzického i duchovního návratu domů vzápětí pokračuje, rozšiřuje se a proměňuje, nabývá zcela novou perspektivu, když mrtvé tělo naleznou pohraničníci: „Když se začalo stmívat, našli ho čeští pohraničníci. (…) Ten první vytáhl vysílačku, tázavě se zahleděl na druhého a oba se podívali na hodinky. Váhali. Mysleli na večeři, kterou asi nestihnou. Na hlášení, které budou muset vyplnit. A potom celkem jednomyslně přemístili Peterovu nohu z české strany na polskou. Ale ani to jim nestačilo, a tak jemně posunuli celé tělo na sever, do Polska. A s pocitem viny mlčky odešli.“ Stejná situace, jejíž komičnost stupňuje cosi hluboce lidského – neochota a nechuť čelit nečekaným problémům, vzdát se poněkud potupně odpovědnosti a s odvráceným pohledem ji přesunout na druhého, se opakuje těsně po odchodu pohraničníků prvních: „O půl hodiny později našla Petera světla baterek polských pohraničníků. (…) Poláci se Peterovi podívali do tváře a něco si zašeptali. Potom ho bez hlesu vzali za ruce a nohy a přenesli na českou stranu.“
Tokarczuk neporovnává pouze jakési kulturní situace, ale využívá také zcela konkrétního kladského místopisu. Vambeřice, Bardo, broumovský klášter spjatý s motivem svaté Starosty, jejíž legendistický Život je do románu zasazen jako jedna z kmenových součástí příběhu-herbáře obrazů, lidí, vyprávění. Vedle kladské Nové Rudy jsou právě Vambeřice – „Slezský Jeruzalém“ – městem v románu nejčastěji zmiňovaným, prostor dostává i bazilika Matky Boží: „Marta v ní už kdysi byla, jednou nebo dvakrát, i když bydlí nedaleko odtud. Vypadala smutně. Nejdéle si prohlížela votivní obrazy visící ve výklencích, lidská vděčnost proměněná v obrazy, komiks o všech možných neštěstích a šťastných koncích. Desítky příběhů nemocí, proměn a návratů. Přehlídka dávných mód. Lapidární německé popisky. Důkazy existence zázraků. Ochozy plné stínů.“ Mariánské symbolice se Tokarczuk příliš nevěnuje, pozornost se opět napíná k postavě svaté Starosty, kterou v bazilice nachází: „Na kříži visela žena, děvče, v tak úzkých šatech, že její prsa vypadala pod vrstvou barvy jako nahá. Copánky měla mistrně stočené kolem smutné tváře z pórovitého kamene (…). Dole bylo napsáno ‚Sanc. Wilgefortis. Ego dormio et cor meum vigilat‘, a Marta řekla, že je to svaté Milosrdenství.“
Pronikavě přesného vylíčení se v povídce Bardo. Jesličky dočkalo také Bardo-Varta: „leží v Sudetách, v jednom z údolí, která jsou zde rozeseta v obzvlášť hojném počtu, jako malé vrásky na tváři země, vějířky kolem očí. (Což přesně odpovídá etymologickému výkladu jména naším polským průvodcem, pozn. aut.) (…) Kdysi dávno tudy vedla obchodní stezka ze Slezska do Čech, a právě díky ní tady vzniklo městečko. Usadilo se v údolí a nepokouší se šplhat na strmá úbočí. (…) Dnem údolí protéká potok a domy se tísní kolem něho a mačkají jedny na druhé. Můstky spínají celek dohromady jako spony. Jsou tady dva kostely, jeden klášter (z toho druhého udělali před pár desetiletími ústav pro postižené děti), je tu také restaurace a pár malých barů, které nabízejí místní specialitu, pstruha na mandlích, (…).“
Tokarczuk „svá“ místa dýchá, krouží kolem nich, vstupuje do jejich niter, propojuje minulé a přítomné snovým zrakem, jejž často používá, zrakem čistého pozorování, vnímání a vychutnávání. Těží z Kladska – krajiny, do níž stále ještě utíká z velkoměstského ruchu, utíká k červené hlíně, starým sadům, poutním místům, ke starým lidem, podivínům, všelijakým místním figurkám. Celistvost jejího prožívání a splynutí je v jejích prózách patrná, oživuje je a zpřítomňuje zdaleka nejen skrz zachycení a uchování konkrétního, jakési místní historiografie, ale zvlášť skrze lidskou, nadčasovou zkušenost, sžití, rituál. To všechno tvoří atmosféru, v níž se každá vlastní zkušenost a vzpomínka na Kladskou kotlinu zpřítomňuje ve vší své ostrosti a rozpíná se v jejím vlastním, vnitřním životě.
Seznam literatury
Tokarczuk, O.: Denní dům, noční dům, Host, Brno 2002.
Tokarczuk, O.: Hra na spoustu bubínků, Periplum, Olomouc 2005.