„Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným,“ ozve se ještě dříve, než stačím nalistovat první báseň. Mezi palcem a ukazováčkem se měkce prohne obálka a odhalí ohyb záložky. Text bezděčně a náhle připoutá pozornost, dvě drobná čtyřverší, náznak zneklidňujícího rozhovoru. „Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným. / Smýkalo to s tebou a vleklo tě to.“ / „Chacha. S čím bych zápasil? / Co by mě vleklo?“
Zkoušíme opatrně mluvit. Jen tak, pro slova samotná, jsme kdesi uvízlí. Říkám: „Dnes odpoledne jsem sledovala břízy. Vítr zesiluje, trhají sebou ze strany na stranu. Sledovala jsem ptáky v jejich korunách. Kdybych byla pták, neseděla bych tak vysoko ve větru. Byly to hrdličky, víš.“ Někde v Praze přikyvoval, možná si tiše povzdechl. „Jsou vtulené do sebe, hlavička mezi křídly, přivřená očka. Jen tak čekají, až to přejde, houpou se ve větvích i prudkém dešti.“ Později večer sedím u otevřeného okna s hlavou položenou na parapetě a vdechuju předjarní chlad.
Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.
Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině.
Dnes celý den
dýchá se přes hladinu horkého nehybného vzduchu
těžce rozechvělý sténá nad asfaltem
jakoby cokoli mohlo pomoct
tisknu si dlaně na prsa
pachuť zteplalé vody
prostupuje vědomím konečné oddělenosti
A přesto
bez řečí se napiješ, děláš, jakoby nic
třívteřinové hlava na tvém rameni
stéká mi po čele jako svěcená voda
prudce se aktualizuje v pokoj tobě
a před námi ještě celá řeka.
Rána probouzená do šera a ševelu deště za okny, do sebe vhroužené hrdličky v ubývajícím listí bříz – loučí, na konci října vrcholky nesou sotva pár listů, při zemi ještě stále zelené. Končí říjen; do týdne bude všechno už prchavě měděné, do týdne se nade dny usadí mlha, doma bílá a tvárná nad lesy, v Praze popelavá, zneviditelňující město. V oknech svíce vyhlížejí dušičky – brzy průvodem potáhnou na hřbitov nade vsí.
Zvolna se překlápějící polovina září, Wales, Snowdonia. Sedím v poddajném, vlhkém mechu opřená o kámen v horách kdesi nad nehybným okem jezera Llynn Cwm Dulyn. Chladný vítr v trávě, pableskující slunce mezi rychlými mraky, křik vran, trsy vřesu, v údolí divoké ostružiny, divoké ovce. Mám zkřehlé prsty, ale už jsem popadla dech po strmém výstupu. Výš se dnes asi nedostanu, je půl hodiny po poledni a do tří bych měla být zpátky ve vesnici na čaj a welsh cake.
Je srpen, v pražském klášteře františkánů probíhá první ročník uměleckého festivalu Take Care u příležitosti světového dne modliteb za stvoření, který papež František vyhlásil 1. září. Týden do vernisáže, oficiálního zahájení.