Ginsbergovy verše beru do rukou zásadně s chvěním; je to pocit podobný snad bázni, duše je přemožená a odhalená a nejvíce právě tehdy, uvědomí-li si, že celý divoký vesmír Kvílení je v ní obsažen a přítomen. Opovaž se číst v samolibém pohodlí turisty, který přihlíží cizímu neštěstí, cizím scénám těla a krve s pocitem kratochvilného vzrušení. Opovaž se – je to sladké pokušení. Obracím strany za letního večera a muškátové vůně, ticho a zasychající vesnický déšť, vzdálený skřehot říčních ptáků – zdá se, že nic už snad nemůže být vzdálenější skřipci Ginsbergova molochovského města, úprku, vzpouře, nočním vzdechům. Nelze však uhnout pohledem, duše se přisává ke slovům a obrazům a náhle ví, že toto město dobře zná i každý jeho vzdech, jsou to také mé vzdechy a výkřiky a nerozpoznám-li je teď, snad už je nerozpoznám nikdy. A to znamená pozbývat sluchu ve světě, který neodkladně potřebuje hlas Živého.
Howl. Výkřik, zavytí, sten
těch, „kteří si vypálili cigaretami díry do paží“, těch, kdo se „s pláčem zhroutili v bílých tělocvičnách, nazí a rozechvělí před soukolím jiných koster“. Jedno zasténání – táhlé jako dlouhý Ginsbergův verš, v němž se dech popadá až na samém konci řádku k zasténání novému. A po něm další a další dlouhé vzlyky spojující se v jeden řetězec, v jeden rytmizovaný tok hořkosti a vzpoury; je to skutečně kvílení tvořené nesčetnými, ale přesně odměřenými údery hlasů procházejících básníkem. Není to jobovský nářek člověka v jeho neštěstí, týká se a obsahuje všechny a všechno – šílené vandráky, černochy, zločince „se zlatými hlavami a s šarmem skutečnosti v srdcích“, vychrtlé číšnice, chlapce vzlykající v armádách; a také zemi, městskou krajinu – špinavá kina, suterény, kanceláře pro nezaměstnané, krajiny nočních doků, nemocniční oddělení, démonické továrny. Je to krajina obludná a zvrácená, a přesto je ve vší své bídě jediným útočištěm všech těch vyděděných a vyhnaných, kteří „za dvaasedmdesát hodin přefrčeli Ameriku, aby zjistili, jestli já jsem měl vizi, nebo tys měl vizi, nebo on měl vizi, jak nalézt Věčnost“. Zoufalé hledání Věčnosti a zároveň stejně zoufalé přesvědčení, že „duše je nevinná a nesmrtelná nikdy by / neměla bezbožně umřít v ozbrojeném blázinci“, provází poutníky této básně, kteří jako by se s pěvcem třetího zpěvu Dantovy Komedie ptali tváří tvář peklu: „Mistře, jaký pláč to slyším lkavý? / A jaký lid zde krutá bolest souží?" Motivy hledání, cesty, novodobého poutníka, který se do krve drásá, aby nahmatal Skutečnost, to všechno ostatně tak příznačné pro celou beat generation, se neztrácí ani v Kvílení. Někdo „cestuje do Denveru“, navrací se tam a umírá, někdo jiný se uchyluje do Mexika nebo „do Skalistých hor něžně milovat Buddhu“, „řítí se po dálnicích minulosti“ z jednoho státu do druhého, spočinout ve zdánlivé jistotě – zdánlivé už právě proto, že proud básně takového poutníka míjí a zanechává jeho jistotám, jeho Buddhovi nebo opojení a vrhá se dál, nepokojně a bez odpovědí nebo závěrů. Objímá tak celou Ameriku („v mých dnech z tebe kape jak jsi cestoval po moři a kráčíš po dálnici napříč Amerikou“) jako jakýsi mikrokosmos, svět sám o sobě zanechaný uprostřed moří, který však stále zneklidňuje a dráždí: „Jsem s tebou v Rocklandu / kde se objímáme a líbáme Spojené státy pod svými prostěradly Spojené státy / které celou noc kašlou a nedovolí nám usnout“.
Tento neklid podtrhuje samotná výstavba
celé básně, v dlouhých urputných verších nemožnost oddechu, jak už bylo zmíněno, prostor zaplněný zvukem, hlasem a hlukem ve všech možných podobách a obrazech, které tento skutečný lomoz zpřítomňují: čtenář čelí saxofonovým výkřikům Kristovy agónie „éli éli lamma lamma sabachtani“, fabriky krákají v mlze, vlaky rachotí, aktéři básně „v zoufalství vyzpěvují z oken“, „brečí na celou ulici“, vřeští radostí, škytají a chechtají se, pláč a kašel „pod tuberkulózním nebem“, „sirény z Los Alamos je uječely a uječely i Wall Street a píšťaly od přívozu na Staten Island ječely také“, pumy a hřmící letadla, klábosení, dávení, „třeskot osudu na vodíkové hrací skříni“, drcení kostí a nepřetržitý hovor do umdlení, které však nenastává. Tato zvuková kulisa chaosu města, v němž se noc i den slévá v jedno, se mísí s rytmem jazzové hudby. Jednotlivé obrazy jsou na sebe vršeny, a snad to není jen jakýsi optický klam, že ve spádu básně i jejich koncentrace vzrůstá, všechno jako by kypělo a vzdouvalo se s čím dál vyšší intenzitou až k výkřikům druhé části („Molochu, tvá láska je nafta a kámen bez konce! Molochu, tvá duše je elektřina a banky!“), které se stále více tříští už jen do jakéhosi extatického lapání po dechu jednotlivých větných fragmentů: „Všechno to viděli! divoké oči! svaté výkřiky! (…) Skočili se střechy! k samotě! mávali! nesli kytice! Dolů k řece! do ulice!“
Jistého řádu a spočinutí text nabývá až ve své závěrečné části. Úvodní oslovení adresáta „Carle Solomone!“ působí jako spásné vytržení ze snu, z blouznění horečky, po němž následuje nekompromisní ujištění – celá série pravidelně opakovaných ujištění – „Jsem s tebou v Rocklandu“, jako by básník říkal – nebyl to tak docela sen, horečka je stále skutečná, ale já jsem přítomen, jsem s tebou všude tam, kde jsi ty. Promlouvá k příteli jako někdo skutečně blízký, s vlídnou něhou, což skutečně vytváří výrazné zpomalení a jakési ukolébání celé básně. Součástí této blízkosti je však plné pochopení situace, nikoli plané ukonejšení: „Jsem s tebou v Rocklandu / kde ani padesát dalších šoků nikdy nevrátí zpátky do těla tvou duši z jejího putování ke kříži v prázdnotě.“ Duše putující v prázdnotě ke kříži za života i po smrti zdá se vyjadřovat jádro všech těch zběsilých cest a děsů – na dně je stále duše v prázdnotě a duše na cestě. Čím si ovšem básník zůstává jist i v samotném závěru básně, je svoboda: „Ó vítězství zapomeň na své spodní prádlo jsme svobodní“.
Křik z pasti – křik svobody?
Henry David Thoreau ve svém eseji Chůze píše: „In short, all good things are wild and free“ a vzápětí přirovnává zvuk lesního rohu za letní noci k řevu divokých šelem v lesích, oba prožitky mu splývají téměř v jedno. Hudba symbolizující a v sobě nesoucí nespoutanost projevu šelmy; je to opět hluk, ryk, ono kvílení, které básník čte jako výraz svobody. Báseň od hudby nemá daleko ve své estetice, formální sevřenosti – řev lesního rohu nemá daleko od kvílení Ginsbergovy básně. Křik aktérů sbírky však většinou není křikem vyplývajícím ze svobody, právě naopak. Je to však úpění těch, kteří ač žijí v nesvobodném světě sevřeném bludnými kruhy vlastní absurdity, sami si právě ve své vnitřní svobodě – ač drásavé – tuto past nesmyslnosti a lidské bídy uvědomují: „kteří se osobně dostavili na žulové schody blázince s oholenými hlavami (…) a dožadovali se neprodleně lobotomie / a kterým místo ní poskytli konkrétní prázdnotu inzulínu, metrasolu, elektrických šoků, / hydroterapie, psychoterapie, léčby prací, ping-pongem & amnézií.“ Podobně současný český prozaik Daniel Hradecký píše o pobytu v psychiatrické léčebně: „Jediné, z čeho má opravdový strach, je vyléčení. Bývá strachy bez sebe z představy dne, kdy jej s úsměvem a dojatě jako zdravého jedince předhodí světu výroby“, protože „Co jiného je každý lékař než pasák pracovník agentur a továren? Lékař ve své dílně-ordinaci nedělá s pacienty nic jiného, než že je kalibruje jako dílenské nástroje.“ Domnívám se, že právě v tomto tkví ona divoká svoboda Kvílení – je to neustávající a elektrizující odvaha strhávat masky světu, jehož obludnost symbolizuje velkoměsto („Molochu, tvé oči jsou tisíc slepých oken! Molochu, tvé mrakodrapy stojí v dlouhých ulicích jak Jehovové bez konce! Molochu, tvoje fabriky sní a krákají (…) tvé komíny a antény korunují velkoměsta!“). Je to svoboda, která si je vědomá svých možných důsledků – kam povede ve své neúprosnosti – „k neskrývanému údělu šílence z nemocničních oddělení měst pro blázny na Východě“, svoboda ve své podstatě šílenství otevřená, protože možná právě v něm se skrývá naděje: „nic než nadějný kousíček halucinace“ a lidskost, kterou ještě nepozřela „sfinga z cementu a aluminia“. Právě v tomto zdánlivém obratu k šílenství totiž dostává průchod také solidarita a citlivost k člověku, kterému nezbývá nic, než ono šílenství („zůstali sami se svým šílenstvím“) a ve své chudobě je neschopen zařadit se do společnosti oněch „nedosažitelných dolarů“. Takový člověk má pak oči otevřené pro „děti vřískající pod schody“, vnímá všechny chlapce vzlykající v armádách a starce plačící v parcích; silné obrazy hlubokého žalu a lidské bolesti, které Ginsbergovu textu nedovolují vychladnout, ale činí jej skutečně nadčasovým. Toho, jak je text aktuální a přenosný na nejrůznější podmínky lidských životů, ať zdánlivě sebeobyčejnějších, si musel být vědom i William Carlos Williams, když ve své předmluvě Kvílení pro Carla Solomona napsal: „Tohle je však v naší vlastní zemi, v našich vlastních roztomilých končinách.“ (I mezi truhlíky vesnických muškátů.) „Jsme slepí a žijeme své slepé životy v slepotě. Básníci jsou prokletí, ale slepí nejsou, vidí očima andělskýma.“