„Úlohou skutečné kultury ale není krotit tygry o nic víc, než rozdivočet ovce,“ píše H. D. Thoreau v eseji Chůze jako reakci na Konfuciovo prohlášení o záměnnosti vydělané tygří a ovčí kůže. („Když je kůže tygra a leoparda vydělaná, je jako vydělaná kůže psa nebo ovce.“ – Citaci z Konfuciových Hovorů přeložil z francouzštiny H. D. Thoreau [Confucius et Mencius]) Skalákův mlýn na kraji vysočinského Meziříčka – Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé v tomto světle nemá od vizí waldenského poutníka Thoreaua daleko. Skalákovo stavení – tedy dům se všemi budovami při-lehlými a – lepenými, haraburdí, sochy mezi sušáky na prádlo, vraky aut a dodávek, jistojisté umění rybníčky, zdivočelé louky a jiný porost – to vše v polovině července vstřebalo další ročník festivalu Meziprostor.
Meziprostor – setkání mezi nebem a podzemím. Skutečně víc setkání než festival (jak by bylo možno akci konvenčně nazvat), setkání člověka s člověkem oproti masovosti a komerci. Mezi-prostor dobrovolnosti a solidarity bez vstupného a náramků, zato s možností ráno si přivstat a jít pomoct s mytím nádobí nebo krájením zeleniny k snídani. Mezi-prostor pokojného soužití napříč společenskými vrstvami a nejrůznějšími „bublinami“, včetně těch církevních či obecně náboženských. Muslimská rodina vaří ve svém stánku nejlepší čaj široko daleko (za dobrovolný příspěvek), do porcelánových kalíšků rozlévá kávu s kardamomem, okolo se batolí děti. Scházíme se k pozdně rannímu díkuvzdání u rybníčku někde mezi lehkou kocovinou a poledním žárem. Evangelikálnější křesťané jsou nevtíravě připraveni k modlitbě, zatím se klidně pokuřuje a vdechuje vzdálená vůně kardamomu a tureckého karamelu, piva, párků a hořčice; každý si nachází své místo. Podnapilý děda pobouřený z dlouhé fronty na pivo nedostává napomenutí – někdo mu podává ruku a přistrkuje židli, aby neležel na chladné zemi: „No tak, jen se posaďte, za chvilku už na vás dojde.“ Před nedělní bohoslužbou se sbírá luční kvítí na oltář, mladý sochař k sobě umně svazuje dva technické žebříky-kříž a vynáší je na pódium. Kdosi s těžkou kocovinou tvrdě usnul právě tam, pod křížem, někdo jiný říká „Kdepak, nebuďte ho, vždyť tu ničemu nevadí.“ Zmožený, opilý a uválený budí se po evangeliu, omámeně mne si oči za zády Ládi Heryána (tentokrát se při ekumenické bohoslužbě slavila katolická liturgie) v bílém, vstává a vleče svůj kufr po schůdcích a přes dvůr – lidé se usmívají a jsou to něžné a dojaté úsměvy, ne škodolibé, natožpak pohoršené.
Vší téhle směsi prachu, piva, kávy, chleba, eucharistie, poezie, muziky, tetování, přednášek a umění přihlíží kostra lesa zakouslá do louky. Ještě loni to byl živý, typicky vysočinský les – smrčina, provoněná sluncem a jehličím a malinami. Teď – uschlý les protrhávající krajinu, někdy se zdá, že prší, ale ne – to se jen sype směs hnědého jehličí a spálených listů olší. Někdy se v noci zdá, jako by padaly kroupy, ve skutečnosti nekonečné množství černých housenek požírajících olši bubnuje o stanovou plachtu. V potoce ještě zůstává trocha vody, kameny kloužou, stahuje se vítr a mraky, ale všichni se nepokojně ohlížejí po torzech stromů, všichni se k nim obracejí v myšlenkách i hovoru. Součástí letošního programu je tedy obzvlášť palčivě padnoucí večer poezie Přírodní lyrika, nová vlna, Honza Š. nakonec přikývne a přečte na úvod svůj Souvislý pás lesů, rezonuje to, stejně jako texty, které uvádí: Radek Štěpánek, Hana Pololáníková, Pavel Zajíc. Hic sunt homines neutkví jen jako název poslední Štěpánkovy sbírky, ale jako lepkavá úzkost tváří v tvář mrtvému lesu za potokem, lepkavé mrtvé listy olší a déšť černých, tučných housenek. Má pozornost prodlouží jejich život – Radkův verš nebo půlverš, který mi uvízne v hlavě a nechce ven, podtrhuje ho palčivý otazník po celou dobu meziprostorového čtení i nadále, jak tak procházím a dotýkám se vlastních mrtvých lesů. Má pozornost prodlouží jejich život, má pozornost prodlouží jejich život? O dva měsíce později, zatímco píšu tuhle vzpomínku, poslouchám rozhovor na téma environmentálního žalu a poezie z Liberatury Radia Wave; kdosi zadoufá, že jestli k něčemu básně poslouží, pak jako útočiště toho, co kolem mě mizí.