9/2019

Mezi filosofií, uměním a angažovaností

rozhovor s filosofem Miroslavem Petříčkem

Rozhovor Matyáše Míky s Miroslavem Petříčkem vznikl 16. 4. 2018. Témata filosofického pohledu na veřejnou angažovanost, zhodnocení brakové literatury i vztah k umění považujeme za důležitá, proto dosud nepublikovaný rozhovor otiskujeme.

Zvlídnět tlejícím sluncem

Večer; hustá tma už v půl deváté, v půl osmé se šeří a je třeba svítit bílým předním světlem, když se na kole vracím domů. Chladno, ještě se netopí, myju se horkou vodou, oblékám si svetr a zapaluju svíčky, během večera ještě bude nutné zahřát se čajem.

Kázání Zdeňka Šorma

Text: Exodus 20,8–11

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Sametová revoluce

Jako připomínku 30 let starých událostí přinášíme úryvek z přednášky Jaromíra Procházky, středoškolského učitele dějepisu a historika, organizátora letních nezávislých kurzů historie v 80. letech. Text je součástí jeho přípravy na přednášku na Zbytově v r. 2008, kde došlo u příležitosti jeho osmdesátin k setkání řady jeho bývalých žáků a sympatizantů. Jak vzpomínají účastníci, „v přírodní scenérii nad usedlostí Zbytova přednášel a mohutně diskutoval se zúčastněnými na téma „V čem byla revoluce 1989 slabá“.

Bilance třiceti (padesáti) let demokracie

Nepřetržitě žijeme nejdelší dobu v našich dějinách v demokratické republice, tedy třicet let, a když k tomu připočteme dvacet let první republiky, tak bychom se dostali na masarykovských padesát let trvání demokracie. Ale ovšem nebylo to padesát let klidného a nepřetržitého vývoje, ale vývoje přetrženého padesáti lety horké a studené války, nedemokratických, diktátorských režimů.

Po třiceti letech (ne)ustrašená ČCE

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.

O čem krajina sní

O čem sní krajina?

O Volnosti?

O zdravých broucích?

O Změně?

A o čem sní různí, co krajinu obývají? Nevím… Já miluji Novohradské hory pro jejich divokou zapomenutou krásu, neuvěřitelné Ticho, téměř se rovnající snění. Ale o čem snily ti, již tam bydleli? Rozhodně ne o malém pomníčku, který se skrývá mezi stromy krásného, vzrostlého smrkového lesa. Ne o malém kameni, který tam usadili v devadesátých letech rodáci, že na tomto místě byla vesnice o 300 lidech.