Tvrdíte, že filosofie je proměnlivá v čase a že je reakcí na dobu, ve které se právě nachází. Jak se to má s angažovaností filosofie, popřípadě umění v našich aktuálních společensko-politických poměrech? Je pro vás angažovanost umění či filosofie na místě?
Tak tady bych ovlivněn svým věkem polemizoval trochu se slovem angažovanost, ale to jenom proto, že pro mě je spojený s určitým kontextem, který je mi protivný. Myslím si, že není možné, a to platí pro umělce, filosofa i ševce, nežít ve své době. Dále samozřejmě závisí na založení každého člověka, jestli chce, nebo nechce, a do jaké míry aktivně, vstupovat do toho dění. To si myslím, že vlastně ještě stále nesouvisí s filosofií, to je prostě obecně lidská věc, zejména, chceme-li žít v tom, čemu se říká demokratická společnost. K tomu patří, že nám není lhostejné, co se děje. Já si myslím, že u filosofie je ta „angažovanost“ trochu jiná. Hegel tvrdil, že Minervina sova vylétá za soumraku. A já bych k tomu dodal, že ona vylétá za soumraku proto, aby nezmeškala úsvit. Filosofie je od toho, aby se věnovala tomu, co je teprve na příchodu, a ne aby se zabývala tím, co bylo. I když samozřejmě tím minulým musí být poučená. Je od toho, aby otevírala svět, společnost, své okolí, nebo sebe samu pro to, co tady ještě není, ale co už vlastně nějak vidíme a pokoušela se to formulovat dřív, než nás to překvapí. Taky nás na to nějakým způsobem připravuje, a to je myslím adekvátní forma „angažovanosti“. Taky asi ne jediná, ale tohle se mi zdá být důležité.
Myslíte, že náš veřejný prostor něco postrádá?
Kdybych chtěl být vtipný, tak bych řekl, že náš veřejný prostor postrádá jak veřejnost, tak prostor. Postrádá tradici. Když si nějaký Angličan dělá srandu z Hydeparku, tak si dělá srandu z něčeho, co existuje strašně dlouhou dobu, a vlastně už tím, že si z toho dělá srandu, ukazuje, že si toho váží. My nemáme tuto tradici. Kdy jsme tady měli něco, čemu by se dalo říkat veřejný prostor, kromě nějaké krátké doby v období první republiky? Pokud v nás ve všech není zakotveno, že je to důležité a že stojí za to tam vylézat, tak tady ten veřejný prostor nebude. A druhá věc, ale to je opět mou generační deformací, představa, že například sociální sítě jsou totéž co veřejný prostor, je nesmyslná. Veřejný prostor mě nutí, abych se setkával s lidmi, se kterými nesouhlasím, ne že tam jenom přijdeme a budeme jednohlasně vyřvávat nějaká hesla jako na fotbale. To je místo, kde se vlastně konfrontuji s tím, s čím nesouhlasím, s čím souhlasím míň, nebo co mě přivede k tomu, že změním názor, protože pochopím, že vlastně to, co říká ten druhý, je přesnější, než co si myslím já. A to nejsou sociální sítě a my máme někdy pocit, anebo se tak chováme, že sociální sítě máme a veřejný prostor nepotřebujeme. A to je základní chyba.
Jaký je Váš vztah k poezii jako formě výpovědi? Jak se má básnická promluva například k odborné rozpravě na půdě akademické filosofie?
V tomhle ohledu jsem si, když jsem v mládí četl Lotmana a tarturskou sémiotickou školu, našel odpověď, u které zůstávám. Naše kulturní paměť, ale i paměť jakákoliv jiná, potřebuje určité médium, do kterého je možné to, co víme, ukládat tak, aby to ti, kteří přijdou po nás, nemuseli hledat znovu. Zajímavé na tom je to, že různé typy informací vyžadují různá média, a je jasné, že v médiu filosofie (tj. pojmového myšlení), nebo myšlení obecně určitý typ informací předat nemohu, protože se v něm nedá uložit, a dá se v něm jen tušit. Poezie je takové médium, které umožňuje ukládat, akumulovat a dále předávat informace, které jiným způsobem ukládat, předávat a akumulovat nelze. Je to formální, vypadá to koženě, ale myslím, že každý, kdo čte poezii, přijde na to, že takhle nějak to opravdu je. Co se dozvíme skrze poezii, prostě není možné předávat jinak, a přitom se může klidně stát, že najednou někoho fascinují třeba středověké milostné písně, nebo Píseň o Nibelunzích. To znamená, že se tam podařilo vložit a dále uchovat v komunikaci nějakou informaci, která by jinak úplně zapadla.
Zabýval jste se žánrem detektivky – v čem je pro vás zajímavý?
Tady by se dalo odpovědět, že mě jednoduše baví. Ale to nejenom detektivky, protože to už je žánr, který je historický a v dnešní době vládnou spíše různé politické thrillery, a ty mě baví taky. Myslím si, že i když to nedokážu úplně přesně formulovat, tak mě na detektivkách přitahuje to, že tato jistým způsobem ignorovaná nízká populární braková literatura vypovídá někdy o své nebo o naší době víc než nejrůznější odborná pojednání, i když to dělá způsobem, kterého si třeba nevšimneme. Pokud někdo četl Kracauerův Ornament Masy, tak tam je velmi přesně demonstrováno, jak je možné na povrchu číst jevy, které pro nějakou složitou reflexi prostě čitelné nejsou. Ten povrch je ale zvláštním způsobem zrcadlem něčeho, co se skutečně děje. V případě té detektivky si myslím, že je problém diference mezi právem a spravedlností rozehrán takovým způsobem, který každý pochopí, ač ve skutečnosti je to velmi složitá věc. Jak to že to, co je podle práva, není identické s tím, co je spravedlnost? Proto tam vstupuje taková nesystémová figura jako je soukromý detektiv, nebo člověk, který nějakým zvláštním způsobem jedná, protože má smysl pro spravedlnost. To nejsou tak úplně triviální věci. Politické thrillery jsou něco podobného. Možná je to už trochu posunuté, ale ona je to určitá sebereflexe politiky, nebo reflexe politiky zevnitř. Klasické náměty amerických politických thrillerů jsou prohnilí vyšší představitelé nějakých státních institucí, pokud možno až k rovině prezidenta, kteří dělají všechno proto, aby v zájmu svého prospěchu zničili všechno kolem sebe, a jakási nezávislá instituce, polosoukromá, rozhodně ne veřejná, která věnuje všechny síly na to, aby to odhalila. To je vlastně výpověď o demokracii a o jejím fungování. Jako by tam různí bizarní soukromníci, kteří mají vybudovanou nějakou agenturu, která tajně spolupracuje s prezidentským úřadem, substituovali veřejný prostor, veřejnou diskusi a v době, kdy už přestáváme důvěřovat i novinám, vykonávali funkci hlídacího psa demokracie.
Dalo by se mluvit o jednotlivých žánrech jako o výpovědi o době, ve které jsou užívány?
No jasně. Žánry jsou svým způsobem médium pro získávání a šíření určitého typu informací. Zároveň je předností detektivek a thrillerů, že zatímco odborné knihy čtou stovky čtenářů, detektivky čtou miliony, takže ta informace se ve zjednodušené formě dostává k mnohem více lidem mnohem rychleji a v přesvědčivější podobě.
V rozhovoru pro ČT (Fotbal je geometrie organického typu) říkáte, že filosofie je kreativní disciplína, mohl byste to rozvést?
Já myslím, že to není tak hluboká myšlenka. Filosof se zabývá myšlením a myšlenka, pokud není jiná, nějak přiměřenější své době, nebo pokud něco neobjevuje, tak potom není myšlenkou. A to vše jsou znaky kreativity. Nemyslím nějakou novost za každou cenu, spíš, že jsme schopni najít ve své době možnosti, které nikdo jiný jako možnosti nevidí. Vyžaduje určitou imaginaci představit si, co by mohlo být, když se zdá, že to vlastně být nemůže. To je do jisté míry kreativní výkon.
Mohl byste vztah filosofie a umění ukázat právě na pojmu tvorby?
Na pojmu tvorby by se spíš daly popisovat rozdíly a ty by zhruba vypadaly takhle. Existuje takový zvláštní dialog mezi uměním a filosofií. Historicky vzato, když nepůjdeme až tak moc daleko, tak v době německé klasické filosofie, třeba u Schellinga, bylo umění jakýsi organon filosofie, který umožňuje zviditelnit to, co je pojmy neuchopitelné. To je ale přece jen hodně dávno. Když budu mluvit jenom za posledních řekněme padesát let, umění je pro filosofii zajímavé právě proto, že se obrací ke smyslovému vztahu ke světu, tzn. že zdůrazňuje naši tělesnost, smyslovost. A filosof, který se obrátí k umění, si může lépe než jenom nad těmi filosofickými texty uvědomit, jak právě tato rovina vnímání smyslovosti a tělesnosti je cosi, co v tradiční filosofii zůstává stranou, nebo je marginalizované, nebo se tomu dává nějaká nižší kognitivní hodnota. Tohle ho může, a v mnoha případech se tak stalo, vyprovokovat k tomu, aby se začal kriticky vztahovat ke své vlastní tradici. Aby se třeba pokusil zjistit, jaké důvody vedou klasickou filosofii k tomu, aby smyslovost kladla až na druhé místo, ačkoliv žijeme primárně na základě naší tělesnosti, jak věděla už fenomenologie. Takže v tomto ohledu je vlastně umění určitá provokace k tomu myslet jinak, i když nemyslím, že se tím ten vztah vyčerpává, ale tohle je nejnápadnější, co se v posledních padesáti letech stalo.
Rýsuje se nám oblast tvořivosti, ve které promlouvá jednak filosofie z pozice myšlení a jednak umění z pozice tělesnosti, smyslovosti. Dalo by se říci, kde je nějaká mez, něco o čem filosofie, případně umění, nemluví?
Já osobně jsem přesvědčen o tom, že tato mez jako nějaká definitivní danost vlastně neexistuje. Jestliže si ale uvědomíme určitou mez pojmového myšlení (a v tom právě spočívá tvořivost filosofie), pak se ji snažíme buď přesto překonat, anebo ukázat, že je to fikce, že je to vliv určité tradice. A pokud máme odvahu se s tou tradicí rozejít, tak ani mez pojmového myšlení není něco, co by nás omezovalo. Například Adorno, který je ostatně autorem estetické teorie jako svého vrcholného filosofického díla, byl přesvědčen o tom, že mez pojmového myšlení je možno překračovat tím, že se budeme snažit, aby pojem měl něco z výrazu, tj. z rétoriky, přesvědčivosti, metaforičnosti. Tato expresivita pojmu by ale měla být pod kontrolou racionálního myšlení, takže tady se vlastně hranice stává něčím, co spíš umožňuje transformovat jedno v druhé. Proměnit pojem výrazem a výraz pojmem.
Čím se v současné době zabýváte Vy?
Roland Barthes, když psal koncem padesátých let své Mytologie každodennosti, tak tam má takového spisovatele v televizi, kterého se v létě, když odpočívá, ptají: „Na čem, mistře, právě pracujete?“ A s odkazem na Rolanda Bartha bych na tuto otázku neodpovídal.
Prof. Miroslav Petříček, Dr. se specializuje se na současnou francouzskou filosofii a vztah mezi filosofií a uměním. Byl výrazně ovlivněn Janem Patočkou, jehož bytový seminář navštěvoval v letech 1971–1977. Působí v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, přednáší také na Akademii výtvarných umění a spolupracuje s Centrem audiovizuálních studií FAMU. Krom vlastních publikací uvádí jako překladatel do českého prostředí zejména francouzské a německé autory. Je členem Vědecké rady UK a FF UK, Umělecké rady FAMU, DAMU a AMU a Rady Filosofického ústavu.
Rozhovor „Fotbal je geometrie organického typu,“ říká filozof Miroslav Petříček z 11. 6. 2010
Matyáš Míka je studentem bohemistiky a filozofie na FF UK a režie-dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, s rodinou žije v Praze.