Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.
S vděčností jsem přijal čtvero projevů, darů, výzev i závazků církve, předložených profesorem Pavlem Hoškem při stém výročí založení církve v Obecním domě.
Jak s nimi nakládáme?
Přidržet se dědictví reformace: Proměnila se po změně poměrů reformně tvář církve? Již není ustrašená? Domnívám se, že jsou rozpoznatelné známky misijní obrácenosti ven a také snahy o zřetelnější civilní řeč, které mohou rozumět i nepoučení a nezasvěcení. Nemyslím si, že změnou formy podání se nutně poztrácejí grunty Božího slova. Spoléháme na víru bez příměsků? Žijeme z odpuštění bez zásluh? Kéž poučení ze zápasů v předchozím režimu dopomůže ku svobodě i posílení odpovědnosti před Jediným. Ptejme se v novém kontextu, zda rozumíme svěřenému dědictví a jak je nosné dnes.
Pokračovat v odpovědné práci s Biblí: Navazujeme dělně na úspěšně uzavřený překlad (s) novým a tvořivým přístupem ke kazatelství a svědectví vůbec? To znamená vystoupit ze sevřenosti nedráždivé interpretace, překonat individualitu důrazů na záchranu (spasení). Zahrnovat do zvěsti plnost starozákonního Božího vstupování mezi nás. Zdůrazňovat lidskou porušenost, zlovolnost, poukazovat na mohutnost zla a tím větší moc Boží. Ukazovat, že v Písmu je zachycen náš život v selháních i nadějích.
Neuhýbat společenské angažovanosti: To znamená překonat přesvědčení, že není svědectvím, když zkoušíme žít „jako by Boha nebylo“ (D. Bonhoeffer). Pokoušejme se narušit rutinní provoz sboru. Vycházejme ven ze zdí kostelů, modliteben (nejen s polévkou pro bezdomovce). Trvale zvažujme, jak (po) otevírat sbor obci. Jak z noci kostelů udělat dny (alespoň neděle) sejití před Boží tváří. „Vyjít na ulici.“ Chodit s Hospodinem (Jako starozákonní Josef).
Tvořivě přistupovat ke své menšinovosti: Vědět o osobní nezastupitelnosti každého z nás, o potřebě osobního nasazení a vědomí poslání. Menšinovost má bránit před jalovým zaštítěním počtem „našich“. Riskovat vyslovení potřebného, nutného, byť třeba nepopulárního. Někdy prostě nahlas říci pravdu, ovšemže svou a proto k úvaze. Nekrčit se. Nebát se občanskosti. Nově naslouchat.
Z posledního třicetiletí mně zaznívá pokyn: Nestarat se jen o sebe.
Dlouhodobá perzekuce ČCE ještě dnes může oslaboval ochotu k přitakání na výzvu k plnému vykročení. Projevuje se slabost a rozpolcenost společenství z minulých dekád. Dodnes dorážejme sami na sebe, zdali jsme schopni a ochotni spolehnout na moc Boží. Na nejednom místě hledají hloučky východiska, jak přežít, udržet sbor, kazatelskou stanici. A přeci pozorujeme také občasné známky probuzení. Pomohou silní a zabezpečení slabým? Neuhýbejme plné odpovědnosti za svá jednání, za svá svědectví, za určitost a zřetelnost následování. Nelze věřit v zákrytu. Důvěra v Boží moc a pomoc má posilovat k sebevědomí života v odkrytosti před Boží tváří.
Jedním z projevů ochablosti církve bylo přitakání na restituční pokušení. Dodnes a natrvalo tápeme v otázce, jak se postavit proti majetkovým a finančním svodům. Plíživé následky skrývá klamné ulehčení ve starostech, jak se vyrovnáme s majetkovým a finančním tlakem samostatnosti. Cožpak neplatí „Pohleďte na ptactvo nebeské…“? (viz. např. Mt 6,19…) „Zabezpečení majetkem znamená nedůvěřovat Bohu, sobecké vlastnění oslepuje oči k potřebám a nouzím bližního. Nelze než uznat, že je to pravdivý pohled. Jmění, majetek, vlastnictví je člověku nebezpečné, neboť překáží plné lásce k Bohu a staví se do cesty lásce k bližnímu.“ (M. Hájek. Evangelium podle Matouše, výklad kap. 1–9)
Myslím, že v dobách kapitalistické totality nejde o jinou nežli společnou cestu, nejen v církvi a také i se společností, jejíž jsme částí. Jde o společné nesení břemen. Platí ne pokyn, ale přímo imperativ pomáhat chudým, chudším, příchozím, nastavujícím prázdné ruce (postiženým nepřizpůsobivostí nové době, nemocí a jinou neschopností, společenskou vyřazeností a exekucí). Rozhodnutí pomoci, zastat se, solidarizovat se, vyvádí obě strany, „mající i nemající“, z nouze a krizí. Přivádí také k rozpoznání, že máme usilovat o překonání rozdílu společenských vrstev. Mezi námi jsou chudí v potřebách a postiženosti a ti druzí (my všichni) jsou chudí duchem. Spolunesme chudobu faktickou a rozpoznejme svou vnitřní chudobu a netajme se s vážnou chudobou ducha. Spolupatřičnost otevírá cestu k lásce, která vyhání bázeň. Je to také cesta důvěry i víry, ne ve vlastní schopnosti a manažerskou dovednost, ale ve Tvůrce a Ochránce nás všech. Taková víra přenáší hory a dokáže porazit dnes nanovo rozpoznaného úhlavního nepřítele, kterým je majetek – mamon, dnešní Netvor, který si osobuje hýbat a řídit svět.
Ještě jednou opakuji: Navzdory naší nerozhodnosti a rozpolcenosti nám bylo před třiceti lety svěřeno zásadní zmírnění až ukončení dozoru a potlačování jednotlivců i společnosti jako celku a tím také církví. ČCE se stala svéprávnou a odpovědnou za své svědectví i svůj život. Ovšem desetiletí předešlého potlačování projevu církve hluboce poznamenala život jednotlivců i sborů i celku. Mám za to, že jsme jen váhavě a neúplně přijali novou situaci jako výzvu k otevřenějšímu přístupu k interpretaci Písma i všech dalších liturgických projevů včetně reakcí na vnější situaci (změny). Dodnes se některým zdá, že není třeba s proměnou světa a společnosti měnit i sebe sama. Velmi omezený, či těsně (zbožnostně) vymezený postoj a přístup ke světu a ke společnosti prozrazuje neochotu až neschopnost vykročit a být obecenstvím poutníků.